Silná Lorna pro naši neklidnou dobu – Pleasure Dome Theatre Company

Naše Helena Payne se podělí o dojmy z inscenace Lorna Doone od Pleasure Dome Theatre Company ve Valley of the Rocks.

Pleasure Dome Theatre Company už čtvrtým rokem vzdoruje živlům na větrném pobřeží severního Devonu – a letošek přináší řadu premiér: nové obsazení, významné výročí (Lorna Doone byla napsána před 150 lety), nový scénář – dramatizaci připravila Helena Stafford Northcote – a především: fantastické počasí. Po třech letech, kdy soubor bojoval s vichřicí, lijáky a kozami, které si pletly jeviště s pastvinou, se na ně konečně usmálo štěstí.

A je třeba říct, že publikum bylo nadšené – rekordní návštěvnost i skvělé ohlasy mluví samy za sebe. Pod precizním, krásně choreografovaným vedením Scotta le Crasse se děj valí kupředu a tempo ani na okamžik nepoleví, což je u salónního románu z 19. století příjemně nečekaná novinka.

V dramatické scenérii Valley of Rocks je zřejmé, že soubor už přesně ví, jak divoké okolí chytře využít naplno. Samotný hrací prostor se táhne téměř 30 metrů; celý přírodní svět – od skal přes křovinaté stráně až po horské stezky – se stává plátnem, na němž se příběh rozvíjí. Diváci, usazení uprostřed dění, jsou neustále lákáni pohledem na různé strany – a scény jsou natolik strhující, že dokážou zastavit i pikniky v půlce sousta. Světelný design Jae Morjarii zvýrazňuje drama skalnaté krajiny a vytváří pro Lornu Doone tu nejvelkolepější kulisu, jakou si lze představit: drsnou, a přitom majestátní realitu Exmooru.

Hudba v aranžích Kimona Pallikaropoulose se stala poznávacím znamením inscenací Pleasure Dome Theatre. Staré hospodské písně z West Country a nádherně podané sborové zpěvy opakovaně vytvářejí a prohlubují magickou atmosféru. Ostatně představení otevírá sólový soprán Tabithy Payne, který se nese přes vřesoviště. Kostýmy Kathleen Nellis pak výrazně pomáhají ukotvit děj v historickém kontextu 17. století; šlechta nosí pláště a fraky, zatímco sedláci tíhnou k hrubému plátnu a pytlovině.

Dvojice milenců, Lorna Doone a John Ridd – westcountryovská verze Romea a Julie – je půvabně ztvárněna od dětství (Freya Warren-Brand a Taylor Rose) až po ranou dospělost (okouzlující Josephine Rattigan a robustní Edward Kaye). Scéna, v níž se z dětí „promění“ v dospělé, patří k nejpoutavějším momentům večera – a o to lépe funguje svou prostotou. Rattigan a Kaye nesou většinu klíčových scén, ale je to především týmová, souborová práce.

Většina herců (s výraznou výjimkou Lorny) neustále alternuje více rolí. Jamie McKie je náležitě ďábelský Carver Doone – nezdravá posedlost a zastrašující agresivita. Jenže jako Tom Faggus, sympatický místní loupežník, ukáže i měkčí a přitažlivější polohu – zejména v rozvíjejícím se vztahu s Annie Ridd, kterou s vervou hraje Roxanne Tandridge.

Steven Jeram podává Charlieho Doona, Carverova slizkého přicmrndávače, jako protivného a zbabělého. Přesto si publikum získá – a vlastně krade scénu – jako starý venkovan Jem, jehož selská moudrost odlehčuje i ty nejvypjatější chvíle.

Nayomie James jako Sarah Ridd i nešťastná Margery Badcock působí jako pevná opora, která drží rodinu pohromadě navzdory téměř nepřekonatelným překážkám. Skvěle jí sekunduje Gwenny Carfax v podání Heleny Payne – postava, jejíž přítomnost v průběhu celé hry přináší dojemnost, lidový humor i několik opravdu krásných pěveckých momentů.

Rachel Rose se ujímá role Mother Meldrum, místní čarodějnice či vědmy, o níž se traduje, že žila právě v tom údolí, kde se hraje. Není divu, že mezi skalami a mořským panoramatem působila naprosto přirozeně – s holí vztyčenou nad hlavou odříkávala temná varování.

Matt Gibbs začíná jako nešťastně zkoušený John Ridd starší a následně se promění v padlého šlechtice Sira Ensora Doona. Nejvíc si však získá sympatie publika jako Jeremy Stickles. Gibbs ho hraje jako „toffa“ s dobrým srdcem. Na konci představení – po řadě vyčerpávajících dobrodružství – se navíc naznačuje, že jeho srdce a srdce Sarah Riddové možná začínají bít společně.

Theodore Hadlow vytvořil postavu soudce Jeffreyse a sklidil velký úspěch i jako Kazatel ve slavné svatební scéně. S využitím klasického shakespearovského postupu – předznamenat hrůzu humorem – je okamžik, kdy je Lorna na půdě kostela zastřelena, o to šokující: ještě těsně předtím jsme se všichni smáli.

Přízrak Lorny Doone dodnes straší v kulturní paměti našeho westcountryovského sebevědomí, jenže román je složitý a velmi rozsáhlý. Zkoncentrovat ho do dvou hodin je obrovská výzva – Helena Stafford Northcote však nejen vystihla podstatu příběhu vrostlého do srdce Exmooru, ale také jej přeformovala pro publikum 21. století a přidala témata posílení ženských postav vedle těch komunitních.

Tahleta Lorna není žádná omdlévající ozdoba po boku Johna Ridda – stejně jako její „sestry“ stojí v první linii a bojuje proti bezpráví. Také Lizzie v podání Tabithy Payne je sebevědomá díky vzdělání, které si vybudovala vlastní pílí. A Gwenny Carfax Heleny Payne si odnese jeden z největších smíchů večera, když doslova umlátí nešťastného Doona a vyřadí ho ze zápletky. Tohle není ani tak historická romance s rozepnutými živůtky, jako spíš energické „nakopávání“ padouchů.

Lorna Doone je inscenace plná výrazných postav, dobrodružství a šermovaček, s ohromující přírodní scenérií, nádhernými kostýmy, atmosférickou hudbou a čistým divadelním dramatem. Je to příběh o lásce, o rodině, ale především o komunitě. V dnešní rozdělené době nám možná právě síla pospolitosti může pomoci lépe chápat a respektovat naše rozdíly – a najít víc toho, co nás spojuje, než toho, co nás rozděluje. Jedna věc však publikum ve Valley of Rocks bezpochyby spojila: vědomí, že bylo svědkem jedinečně půvabného a nesmírně příjemného divadelního večera.