ROZHOVOR: David Walliams o muzikálu Kluk v sukních

Během zkoušek si David Walliams popovídal s Terri Paddock o tom, co ho inspirovalo k napsání knihy Kluk v sukních, o jeho vzkvétající kariéře spisovatele pro děti a o tom, jaké to je, když jeho dílo adaptuje slavná Royal Shakespeare Company (RSC).

David Walliams. Foto: Sara Beaumont Kluk v sukních byl váš první román pro děti. Proč jste se rozhodl psát právě pro ně?

Prostě jsem dostal nápad na příběh, jehož hlavním hrdinou bylo dítě. Napadlo mě, že když je v centru dění kluk, mohlo by to být dobré čtení pro děti – příběh o tom, jaké to je být jiný, což je pocit, který v dětství zažíváte docela často.

Snažil jste se tím předat nějaké konkrétní poselství?

Je to sice docela dospělé téma – kluk, co se obléká jako holka – ale je podané velmi prostě. Nechtěl jsem Dennise, toho kluka v sukních, nijak onálepkovat. On úplně nerozumí všemu, co se ve světě děje, ani co ty věci znamenají. Je to prostě Dennis. Chce být jiný a vyjádřit sám sebe, a díky tomu se svět kolem něj změní k lepšímu.

V čem se psaní knih lišilo od psaní pro televizi?

V knize můžete dělat tolik věcí, které v komediálním skeči nejdou – třeba vyprávět příběh, který se vyvíjí v čase, a hlavně dát postavám citový život. Nikdy předtím jsem se o nic emocionálního nepokoušel, vždycky mi šlo jen o to lidi rozesmát. Skeče mají dvě tři minuty, tam na emoce není čas a ani by se to nehodilo. V knize je prostoru a příležitostí víc. Zjistil jsem, že mě tyhle pasáže hrozně baví a že mi možná i jdou. Přišlo mi to upřímné.

Hodně mě vzalo, když jsem svou prvotinu viděl vytištěnou, tak krásně zpracovanou a s ilustrací Quentina Blakea na obálce. Televize, i když ji miluju, je taková pomíjivá. Existují sice DVD a archivy, ale většinou jste v televizi jeden den a druhý den už lidé koukají na něco jiného. Kniha má v sobě víc života, větší trvalost. A samy o sobě jsou to krásné předměty.

Díky tomu všemu mě ten proces vážně bavil a přiměl mě psát dál.

A to vedlo k úplně nové kariéře dětského autora.

Ano, teď píšu jeden román ročně, jednu novelu, knihu povídek a jednu obrázkovou knížku. V podstatě pořád píšu. Nikdy to nekončí. Jakmile jednu dopíšu, vím, že musím začít další.

Vaše první dvě knížky – Kluk v sukních a Pan Smraďoch – ilustroval Quentin Blake, na jehož styl odkazuje i tato divadelní inscenace. Co jeho ilustrace vašemu příběhu dodávají? Quentin udal Klukovi v sukních tón a vyzdvihl emoce. V jeho kresbách je něco velmi něžného a citlivého. A pak je tu další věc – spousta z nás s jeho ilustracemi vyrůstala, takže když jeho práci vidíme v dospělosti, je to okamžitá nostalgie. Připomene vám to vlastní dětství. Jak začala vaše spolupráce s RSC? Rozhodně mě nikdy nenapadlo, že z Kluka v sukních bude jednou muzikál v produkci RSC. Asi před čtyřmi lety mě Mark Ravenhill požádal o svolení k adaptaci. Tehdy ještě neříkal, že by to měl být muzikál. Myslel jsem, že to bude činohra. S Markem jsem se párkrát sešel. Moc jsem si ho oblíbil, dělal skvělé věci. Říkal jsem si: „Páni, on je to pan Dramatik, je skvělé, že do toho chce jít.“ Viděl jsem všechny Markovy hry – Shopping and F****** (jako tehdy každý), Mother Clap’s Molly’s House, Some Explicit Polaroids, The Cane. Jeho tvorba vám na první pohled nepřijde zrovna pro děti, zvlášť ne hra s takovým názvem jako Shopping and F******. Ale věděl jsem, že on bude vědět, jak ten příběh pojmout divadelně, a vzhledem k tématům v knize mi bylo jasné, že je díky svým zkušenostem zvládne zpracovat citlivě.

Později jsem se potkal s Markem a Gregem Doranem a ti mi řekli, že by z toho chtěli udělat muzikál a oslovit Robbieho Williamse a Guye Chamberse, aby složili hudbu. S Robbiem a Guyem se trochu znám a říkal jsem si: „No, zkusit to můžete, ale já je přemlouvat nebudu.“ Když mi pak oznámili, že do toho jdou, pořád jsem tomu moc nevěřil – říkal jsem si, že uvěřím, až ty písničky uslyším. Pak jsem přišel na workshop, slyšel 18 neuvěřitelných skladeb a došlo mi: „Tak tohle se fakt děje.“

Dát dohromady muzikál je dlouhý proces, takže jsem o tom nechtěl vytrubovat do světa, dokud to nebude realita. Ale teď, když jsou lístky v prodeji, už je to skutečné.

Obsazení muzikálu Kluk v sukních. Foto: Joe Bailey Sám jste se podílel na několika adaptacích Kluka v sukních. Měl jste nějaké obavy z toho, že tentokrát projekt pustíte z rukou a necháte ostatní, aby si vaše dílo vyložili po svém?

Jako autor máte strach v podstatě jen z jedné věci – aby ostatní nezměnili smysl vašeho příběhu tak, jak jste to nezamýšleli. Mark ale vytvořil geniální a přitom velmi věrnou adaptaci. Příběh, postavy i některé dialogy zůstaly zachovány a muzikál je naprosto věrný duchu mé knihy.

Kniha je nakonec pořád kniha a vždycky tu bude pro každého, kdo si ji chce přečíst. Každá nová podoba je něčím jiná a cokoli se přidá navíc, je jen plus.

Co konkrétně vnášejí do Kluka v sukních Guy Chambers a Robbie Williams? Jsou fantastičtí. Když jsem poprvé slyšel jejich písničky, nejvíc mě ohromilo, jak jsou bezprostřední. Mají v sobě přímočarost a jednoduchost. Někdy jdete na muzikál, posloucháte a říkáte si: „Co to vlastně zpívali?“ Protože jsou Guy a Robbie zvyklí psát popové hity, jejich věci jsou okamžitě srozumitelné a chytlavé. Navíc, i když ty písně jasně vycházejí z děje, nejsou jeho otrockým přepisem. Našli si vlastní jazyk a celý ten svět nějak nafoukli. Dodali mu větší odvahu a rozměr. Písničky mají tuhle moc, že?

Všechny jsou hrozně chytlavé a každá je ušitá na míru konkrétní postavě, jejímu hlasu a emocím, které zrovna prožívá.

RSC měla nedávno velký úspěch s muzikálem Matilda. Patříte mezi fanoušky? Na Matildě miluju úplně všechno. Za ta léta jsem na ní byl mnohokrát s různými členy rodiny a pokaždé si z ní odnesu něco nového. Vlastně jsem v Matildě vždycky chtěl hrát – hrozně rád bych si střihl slečnu Trunchbullovou. Už jsem to i navrhoval, ale museli byste se upsat na půl roku. A to si kvůli jiným závazkům nemůžu dovolit. Ale kdyby to šlo na kratší dobu... Třeba jednou. Jsem si jistý, že lidé budou Kluka v sukních s Matildou srovnávat, ale tím se nemůžete moc trápit. Jsou tam podobnosti – je to kniha pro děti a je to muzikál – ale tónem i příběhem je to něco úplně jiného. I když Roald Dahl je můj vzor, nemyslím si, že by zrovna tohle napsal.

Obsazení muzikálu Kluk v sukních. Foto: Joe Bailey Vaše tvorba pro děti je s Roaldem Dahlem srovnávána často. Jak moc vás ovlivnil?

I když jsem ho nikdy nepotkal, byl to právě Roald Dahl, kdo mě přivedl ke čtení. A myslím, že se nestanete spisovatelem, pokud nečtete knihy. Jako kluk jsem jeho knížky hltal. Je polichocení být srovnáván s někým, kdo byl tak velkou součástí vašeho dětství a jehož práci tolik obdivujete. Ale Dahlovo dílo je jedinečné. Lidé nás srovnávají hlavně proto, že máme společného ilustrátora Quentina Blakea.

Jak důležité bylo téma převlékání do ženských šatů ve vašem životě a kariéře? Dá se říct, že s tím mám bohatou historii. Moje starší sestra chtěla sestřičku, ne bratříčka, takže mě jako batole pořád oblékala do holčičího. Pak přišla školní divadla. Chodil jsem na čistě chlapeckou školu a nikdo jiný nechtěl hrát ženské role. Pamatuju si, že když jsme probírali Macbetha, učitel angličtiny mi do posudku napsal: „velmi nezapomenutelná Lady Macbeth“. V Malé Velké Británii (Little Britain), i když jsme na to byli dva chlapi, jsme chtěli ukázat různé stránky života a přišlo nám přirozené hrát i ženy – z některých se pak staly docela kultovní postavy. Převlékání v civilu není něco, o čem bych moc přemýšlel, ale vím, že si to se mnou lidé spojují, a to je v pořádku. Vždycky jsem si myslel, že je skvělé, když se lidé vyjadřují po svém. To by se mělo slavit. Měl jste nějaké zážitky s RSC už během dospívání? Škola nás vzala do RSC na Macbetha někdy v roce 1985 nebo 86. Mám to vypálené v paměti, protože to byl první Shakespeare, kterého jsem viděl. Hráli tam Jonathan Pryce, Sinead Cusack a David Troughton. Se všemi jsem se od té doby potkal a řekl jim, jaký vliv to na mě mělo.

Pokud jste herec nebo režisér, musíte mít na paměti, že jakékoli představení může být pro někoho úplně první v životě, a to je velká zodpovědnost. Nechcete, aby přišel někdo, kdo v divadle nikdy nebyl, a otrávilo ho to tak, že už se nikdy nevrátí.

Jak se cítíte teď, když v RSC sami „debutujete“?

RSC má neuvěřitelný odkaz, pověst i způsob práce. Mají nastavenou laťku, pod kterou nikdy nejdou. Za ta léta jsem u nich viděl spoustu věcí a vždycky jsem s nimi chtěl spolupracovat. Takže jsem nadšený. Je to pro mě takové potvrzení kvality. Trochu jako když se Quentin Blake rozhodl ilustrovat mou první knížku. To je prostě razítko. RSC chce dělat moji knížku? „Tý jo, tak to asi bude fakt dobrý.“

Vývoj muzikálu Kluk v sukních trval několik let. Co vás tento proces naučil?

Napsat knihu je velmi intimní věc – jste to jen vy a papír nebo obrazovka. Jste na to sami. I když kniha vyjde, je kolem toho jen ilustrátor, grafik nebo redaktor, pořád je to malý počet lidí. Zkušenost s přípravou muzikálu v RSC byla úplně jiný level... Na první zkoušce bylo přes sto lidí – všichni ti herci, režiséři, výtvarníci a choreografové – a bylo to docela ohromující. Cítil jsem pokoru a byl jsem docela nervózní, když jsem viděl všechny ty lidi, jak pracují na tom, aby přenesli moji vizi na jeviště. Byla to jedna z těch chvil, kdy si představujete, že budete cítit hrdost, ale já si spíš přál, aby se pode mnou propadla zem.

Ale bylo úžasné sledovat, jak všichni spolupracují a jak každý z nich musí odvést dokonalou práci, aby to celé mohlo fungovat. Smekám před nimi.

Co byste si přál, aby si diváci z muzikálu odnesli? Přestože má Kluk v sukních vážnější podtóny, je to vtipné představení. Doufám, že se lidé budou skvěle bavit, zasmějí se a budou si zpívat, ale že si odnesou i něco, co je trochu překvapí nebo donutí k zamyšlení. Guy Chambers říká, že je to „feel-good“ – vím, že je to slovo už trochu ohrané, ale je to tak, je to vážně kousek, po kterém se cítíte dobře. Člověk by měl z divadla odcházet s pozitivnějším pohledem na svět.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA MUZIKÁL KLUK V SUKNÍCH