My White Best Friend (And Other Letters Left Unsaid), The Bunker ✭✭✭

Tim Hochstrasser recenzuje inscenaci My White Best Friend (And Other Letters Left Unsaid), kterou aktuálně uvádí londýnský The Bunker Theatre.

Ines de Clercq v inscenaci My White Best Friend. Foto: The Bunker My White Best Friend (And Other Letters Left Unsaid)

The Bunker

20. března 2019

3 hvězdičky

The Bunker se vyprofiloval jako zajímavá, alternativní a odvážná scéna, která si tak trochu dělá dlouhý nos z tradičnějšího repertoáru sousední Menier Chocolate Factory. Bývaly doby, kdy by právě Menier byl místem pro radikální experimenty, ale zdá se, že je běžným úkazem, když se alternativní scény pod tlakem zisku promění v něco předvídatelnějšího. Bunker je však momentálně místem, kam vyrazit za zpochybňováním konvencí. Jejich nejnovější počin je tak trochu hybrid: není to klasická hra, ale ani prosté čtení dopisů ve stylu projektu Letters Live. Místo toho DJ pouští sety před zahájením, mezi tři čtení a po nich. Herec, často přítel daného autora, čte nezkoušený text, který v každém jednotlivém případě zkoumá hluboce zakořeněné a málo reflektované předpoklady bílého muže či ženy vůči černochovi či černošce. Jsou to dopisy, které mohly být odeslány, hypotetické úvahy spíše než přímé konfrontace. Obsah se večer od večera mění, takže tato recenze nabízí jen letmý pohled na jeden konkrétní zážitek. Výsledek tiskové noci byl nevyrovnaný a zneklidňující, byť často s fascinujícími tvůrčími přesahy.

První příspěvek – titulní kus – byl zdaleka nejbohatším bodem večera. Vlastně je to právě tato část, která plně ospravedlňuje cenu vstupenky. Text Rachel De-lahay, v podání Inès de Clercq, nabídl sugestivní líčení dospívání dívky s tmavší pletí v Birminghamu, plné trefných popisů, sociálních postřehů a skvěle vykreslených postav. Postřehy o selhání empatie, nedostatku zvídavosti a jejich dopadu na přátelství nebyly jen trefné, ale měly i nenápadný gradující účinek, který byl o to silnější díky slovní zdrženlivosti a pečlivému vyhýbání se (jakkoli oprávněnému) hněvu. To zapůsobilo i na publikum, které text poslouchalo v naprostém tichu, rozpoznávajíc v něm věrný portrét neustálých limitů sociálních vazeb, jsou-li v dnešní Británii upřímně nahlíženy prizmatem rasy.

Show však měla i povzbuzující a inspirativní stránku: dopis také ukázal, že to tak nemusí být; že jiné volby byly a jsou k dispozici, pokud jsme ochotni je přijmout. V tomto smyslu autorka zastávala podobný názor jako známé tvrzení E. M. Forstera, že to, co potřebujeme, je vědomější snaha o empatii a spojení a důležitost rozvíjení 360stupňového pohledu na svět. V mikrokosmu De-lahay v podstatě říká totéž, co tak nezapomenutelně zaznělo v nedávném dramatu The Inheritance. Tato epická hra byla tak silná proto, že přesahuje problémy jedné konkrétní skupiny a představuje inkluzivní lidské ambice a řešení, která může přijmout kdokoli. I tento dopis přináší podobnou naději a vyvstávající kolektivní možnost.

Naproti tomu mnohem kratší druhý příspěvek od Jammze představoval pár dopisů přečtených Benem Bailey Smithem v hip-hopovém rytmu. Bailey Smith je podal s vtipným švihem a elegancí, i když humor byl vzhledem k vážnosti podkladových témat hořkosladký. Zde se pozornost soustředila na stížnost bílého kluka vyrůstajícího „v ghettu“, který byl nespravedlivě odsuzován za to, že využil příležitosti, které se mu nabízely, a kritizován za „neautentické“ sžívání se s černošskou kulturou, když mu žádná jiná volba nebyla nabídnuta. Pod ironickým hašteřením této formy se skrývalo seriózní zkoumání otázky privilegií.

Třetí a zdaleka nejdelší kus od Zia Ahmeda, nazvaný prostě Untitled, byl bohužel mnohem méně přínosný a zdařilý. Uznání patří schopné herečce a interpretce Zainab Hasan za snahu vdechnout život nesourodé sadě fragmentů, kterým chyběla soudržnost a které nabízely jen nediferencovaný, monotónní tón politického hněvu propletený sérií citátů, k jejichž odsouzení autor publikum vyzýval. Bez ohledu na politické názory šlo o prosté scenáristické lajdáctví, srovnáme-li to s kvalitou předchozích částí. Jak ukázal projekt Letters Live, veřejnost má o čtení dopisů, ať už skutečných nebo imaginárních, opravdový zájem. Nabízejí interaktivní emocionální a politický prostor, v němž může hra myšlenek a vzpomínek rezonovat s vlastními zkušenostmi diváků, aniž by je rozptyloval děj a zápletka divadelní hry. Témat zde sice může být méně, ale soustředění a fokus mohou být o to ostřejší a lépe zaměřené na formování srdcí i myslí. Stejně jako v kabaretu se kvalita jednotlivých čísel nevyhnutelně večer od večera liší, ale přesně takové akce by měl Bunker hostit.

WEBOVÉ STRÁNKY DIVADLA BUNKER THEATRE