RECENZE: 17c, divadlo Old Vic ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí představení 17c v podání souboru Big Dance Theater choreografky Annie-B Parson v divadle Old Vic.

17c The Old Vic

27. září 2018

4 hvězdy

Gore Vidal kdysi prohlásil: „Móda přichází a odchází, ale avantgarda zůstává stále stejná.“ A přesně to potvrzuje tato mnohomluvná, poněkud statická a monumentální podívaná z dílny amerického souboru Big Dance Theater pod vedením Annie-B Parson, který si do okolí stanice Waterloo odskočil na krátkou čtyřdenní návštěvu.  Jako odpověď na vizi Trumpovy Ameriky ji lze jen stěží něčím překonat: v každém ohledu se snaží vysmát všem současným republikánským hodnotám, brání nám v jakémkoli citovém pohnutí a trvá nejen na platnosti, ale přímo na svrchovanosti intelektuálního života jakožto hlavního hybatele národního dění.  Jde o jakousi zdobenou přednášku s trochou – nikoliv však velkým množstvím – pohybu.  Ačkoliv je show propagována jako „taneční“, vznáší se nad ní duch Piny Bausch se svou suchou a neúprosnou přísností.  I když se zde hodně usmívá a sází se na „hravost“ umění, záměr působí urputně vážně.  Zasvěcení diváci pochopí interní vtípky – na novinářské premiéře se jim rozhodně smáli dost hlasitě.  Já se k nim však nepočítám.  A říkám si, jak by na tuto přehlídku uvědomělého intelektualismu asi reagoval běžnější divadelní návštěvník.

Tato inscenace, uvedená před pár lety v USA a od té doby s touto společností hojně cestující (minulý měsíc se hrála v Berlíně), vychází z kánonu velkých děl anglické literatury, přičemž stěžejním bodem zájmu je zde tajný deník Samuela Pepyse ze sedmnáctého století.  Pepys jej, jak známo, psal v tajném kódu, který znal jen on sám a který po jeho smrti odolával rozluštění celá staletí.  V programu se o něm kupodivu píše, že „příliš sdílel“, ale pokud víme, nikdo jiný jeho zápisky přečíst nedokázal: co to tedy znamená?  Možná byl záměr jiný, ale tento jediný detail narušil chytráckou fasádu celého představení a nutil mě v průběhu večera pochybovat o čím dál více věcech.  Mohli jsme věřit tomu, co nám Annie a její kolektiv předkládali?

Jednoduše řečeno, rozsáhlé předčítání z necenzurovaných deníků se zdá být bohatou potravou pro generaci #MeToo.  Ano, jde o další příběh historického revizionalismu vyprávějící o ženě – paní Pepysové – která byla kvůli vztahu se slavným mužem odsunuta na vedlejší kolej.  V dnešním světě rovnosti pohlaví a sociální i osobní svobody často zapomínáme, že po tisíciletí byla pro ženy JEDINOU možností cesta z otcovy rodiny do rodiny manželovy.  Jistě, přinejmenším od dob Chaucera nám spisovatelé ukazovali těch pár výjimečných žen, které dokázaly z této pasti do jisté míry uniknout, ale – běda – ne každý může být tak autonomní a silný jako Žena z Bathu (a i ta je definována svým manželským stavem).  Elizabeth, Pepysova choť, si také vedla deník: ale Samuel ho jednoho dne v záchvatu vzteku zničil, a umlčel tak její hlas.  (O své deníky se hádali i Tolstojovi: jeho čteme dodnes, její ignorujeme.  A tak dále.)  Proč ho tedy nenapsala celý znovu, jako T. E. Lawrence, když nechal celý rukopis „Sedmi pilířů moudrosti“ na nástupišti nádraží v Readingu?  To se nikdy nedozvíme.

Parson se zde možná snaží obdařit Elizabeth Pepysovou vytrvalostí a odolností, kterou ve svém životě nedokázala pocítit.  To je hezké gesto.  Tato tradice návratů do minulosti a jejího nahlížení dnešníma očima má dlouhou řadu příznivců.  V pohybu, který vytvořila choreografka se svým souborem (v obsazení Elizabeth DeMent jako paní P., Mikeah Ernest Jennings, Cynthia Hopkins, Paul Lazar a Kourtney Rutherford), a v otevřené, téměř skeletální scéně Joanne Howardové, s neforemnými až kýčovitými kostýmy Oany Botez, není úniku před bouří myšlenek, která se na diváky valí.  Tohle jsou Američané, kteří přemýšlejí.  Prvek divadelní efektnosti dodává občas okázalý světelný design Joea Levasseura, skvělý soundscape Teie Blowa (zejména v hudbě tvořené přímo na scéně) a videa Jeffa Larsona.  Celková nálada je však až teutonsky vážná.  Představení trvá jen asi 80 minut, ale působí mnohem delší.  Samotná intenzita programu, nabitého důležitými myšlenkami a velkými koncepty, by byla vyčerpávající, kdyby trvala déle.

Po necelé hodině a půl od nás show odpluje téměř ledabylým a neformálním způsobem, přičemž vypne proud cerebrální aktivity stejně obratně, jako jej zapnula.  Jsme propuštěni z jejího sevření.  Můžeme svobodně odejít.  A co dělat?  Přemýšlet.

ZJISTĚTE VÍCE O ANNIE-B PARSON