RECENZE: A Chip In The Sugar, seriál Talking Heads, iPlayer ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Martina Freemana v epizodě A Chip in The Sugar z cyklu Talking Heads Alana Bennetta, který je nyní k vidění na platformě BBC iPlayer.

Martin Freeman v A Chip In The Sugar (Talking Heads) A Chip in the Sugar Talking Heads, BBC iPlayer 4 hvězdičky Sledovat nyní Tyto monology mě vždycky fascinovaly, protože si nikdy nejsem úplně jistý, o čem vlastně mají být.  Témata jsou tak široká a zároveň svázaná konvencemi, tak nepřekvapivá, že ty průpovídky v podání herců často znějí jako nákupní seznam „běžných rysů nevýrazných životů“.  Jak to má diváka dramaticky zaujmout, mi popravdě uniká.  Proč by nás měly zajímat předvídatelné, unavené tropy dělnické nebo nižší střední třídy?  Ale Alan Bennett s oblibou volí metodu lehce plynoucí všednosti, alespoň zpočátku, aby nás nalákal do svého světa s pousmáním nad samolibým, lehce uspokojeným a vševědoucím úšklebkem, který však vzápětí vystřídá moment překvapení, kdy odhalí špinavé srdce tlukoucí uprostřed každého příběhu.  Pokud je toto váš oblíbený způsob vnímání divadla, najdete zde spoustu věcí, které vás potěší. V rukou velmi nápaditého herce – jako je v tomto případě Martin Freeman – mohou Bennettovy různé „hlasy“ získat jasně vyhraněné osobnosti, díky čemuž jsou konflikty dramatu vyhrocenější, než jak byly možná „napsány“.  A zde se to potvrzuje: Freeman velmi dobře rozumí herectví na mikrofon a dopadu, který má hlas skrze televizní zesílení a vysílání.  Tady se hlasově vznáší a krouží, mění tempo, rezonanci a tón, přičemž každá fráze, každá slabika pulzuje vlastním životem: exceluje v přepínání mezi hlavovým, hrdelním a hrudním hlasem způsobem velmi zkušeného rozhlasového herce, který musí všeho dosáhnout pouze jemnou a soustavnou manipulací s hlasem.  Režisér Jeremy Herrin s takovým hercem nemusí s kamerou dělat příliš – mohl by, ale rozhodl se jinak.  Zatímco „myšlenky“ v textu skáčou z jednoho tématu na druhé a přebíhají mezi událostmi a názory na ně, hlas zůstává uvězněn na svém místě.  Jako existenciální „pointa“ – pokud je tak zamýšlena – je to něco, co všechny ty drobné hry sjednocuje, ale naturalismus inscenace vyvolává dojem, že jde spíše o náhodu než o záměrnou uměleckou volbu.  Ostatně, toto je v Británii považováno za nejbezpečnější způsob, jak prezentovat drama.  Ale zdaleka to není jediný způsob, bez ohledu na očekávání daného publika. Vzhledem k doslovnému realismu inscenace je těžší vidět souvislosti mezi jednotlivými vyprávěními, než by mohlo být.  Těžkopádnost „úvodů“ ke každému ošklivému obrazu nepravosti se proto stává poněkud rutinním pochodem.  Pak je tu obtíž s tím, zda víme – nebo nevíme – komu je ono přiznání, vyprávění, líčení nebo zpráva... určena.  Záleží na tom?  No, myslím, že ano.  Porovnejte to třeba s dlouholetou antologií Inside No. 9.  Každý díl si pečlivě vybral a vytvaroval svou podobu tak, aby odpovídala charakteristikám krásně odlišených forem, což dává každému příběhu v sérii individuální sílu přesvědčit, která stojí nezávisle na ostatních, a přitom si zachovává pocit sounáležitosti.  Také to šetří spoustu času a ponechává více prostoru pro jiné věci.  Bennett se však zdá být spokojen s tím, že každou z těchto (nutno přiznat, že velmi populárních) vinět konstruuje v téměř identickém balení: to musí těšit ty, kteří mají rádi své drama bezpečné, standardizované a neznepokojující.  Pokud k nim patříte, bude se vám to líbit, ale pokud ne... Pokud se v těchto momentkách všednosti skrývá nějaké „poselství“, pak takové, že v naší společnosti se od dob, kdy Hollywood chrlil „varovné“ filmy na podobná témata po stovkách, ne-li tisících v 50. letech, nic moc nezměnilo: právě tato dekáda zřejmě zformovala autorův pohled na svět a v ní tito lidé zůstali trvale vězet jako hmyz v letitém jantaru.  V Bennettově světě může každý, kdo vybočí z přísných mantinelů ctihodného života, očekávat, že bude vláčen celou uličkou společenského opovržení.  Někteří jsou dopadeni a potrestáni, jiní se odsouzení vyhnou, ale pěkné a bezpečné hranice „normálního“ života na předměstí budou na konci vždy obnoveny, tak jako zde.  To je snad to, co činí tuto sérii pro Bennettovo publikum tak přitažlivou: pocit sociální nápravy.  Nic jiného v podobě hlubšího vhledu nebo vize si zde neužijete, natož vysvětlení, proč se zdáme být zaseknutí ve světě, který zmizel před půl stoletím i více.  Zatímco se země řítí vstříc neznámému v podobě brexitu, lidé si možná představují, že jim taková „nostalgie“ pomůže.  Nepomůže, ale to neodradí nikoho, kdo nemá nic jiného, o co by se mohl opřít. Další recenze Talking Heads Přečtěte si naši recenzi na An Ordinary Woman Přečtěte si naši recenzi na The Shrine Přečtěte si naši recenzi na Soldiering On Přečtěte si naši recenzi na Her Big Chance Přečtěte si naši recenzi na The Outside Dog Přečtěte si naši recenzi na Bed Among The Lentils Přečtěte si naši recenzi na The Hand Of God Přečtěte si naši recenzi na Playing Sandwiches