RECENZE: A Strange Loop, Barbican Theatre ✭✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí londýnské uvedení oceňovaného muzikálu Michaela R. Jacksona A Strange Loop, který se aktuálně uvádí v Barbican Centre.

Kyle Ramar Freeman. Foto: Marc Brenner A Strange Loop

Barbican Theatre

29. června 2023

4 hvězdičky

Vstupenky zde Po loňském výrazném úspěchu na Broadwayi, korunovaném cenami Tony a Pulitzerem, dorazil tento nový muzikál s velkým očekáváním na svou britskou štaci do Barbican Theatre. O premiérovém večeru jej publikum vyprovodilo bouří vstoje a nepochybně půjde o divácký hit. Jak ale obstojí při bližším pohledu?

Tento muzikál vypráví o černošském, queer autorovi muzikálů kyprých tvarů v New Yorku, který si na nájem vydělává jako uvaděč na „Lvím králi“. Tento muž, příznačně pojmenovaný Usher (Uvaděč), právě píše muzikál o černošském, queer autorovi muzikálů kyprých tvarů v New Yorku, který si na nájem vydělává jako uvaděč na „Lvím králi“. A tak dále. To je ona „podivná smyčka“ (strange loop) z názvu díla. Po jeho boku vystupuje šest společníků, kteří jsou projekcemi jeho vlastních myšlenkových pochodů – od nenávisti k sobě samému přes sexuální ambivalenci až po rodičovské napomínání. Většina děje se odehrává jako konfrontační dialog mezi nimi všemi, v němž Usher zkoumá svou vlastní identitu i identitu černochů ve městě obecně. Klíčovým tématem je otázka, do jaké míry může být černošská kultura, víra a sexuální projev svobodná a nakolik je svázaná bělošským svolením nebo omezena stereotypy diktovanými vnější autoritou.

Obsazení muzikálu A Strange Loop.

Zpracování má mimořádnou sílu a originalitu, ale vykazuje i překvapivé strukturální slabiny. Libreto, hudba i texty písní jsou dílem Michaela R. Jacksona, který čerpal z vlastních životních zkušeností. I když v díle cítíme stylový dluh vůči velikánům americké muzikálové tradice, nejvíce vyniká – podobně jako u „Hamiltona“ – osvobozený a nezávisle nápaditý styl psaní. Začínáme sice v newyorských reáliích – v divadle, v bytě, v metru – ale brzy odbočujeme do stále baroknějších fantazií, v nichž se Usher setkává s klíčovými postavami černošské historie USA, konfrontuje rodiče v rodném domě a v závěrečné „anti-apoteóze“ využívá propracovanou gospelovou sekvenci k dramatizaci své zvnitřněné sebenenávisti.

Hudební paleta je pestrá, přičemž mnohé z tišších písní ve mně rezonovaly déle než ty nablýskané hitovky. Melodie jsou zapamatovatelné a texty vtipné, i když upovídané a košaté způsobem, který by se asi Sondheimovi nelíbil, ale který přesně sedí k prozkoumávání excesů a bolesti skryté pod nimi, což je srdcem celého díla. Možná nejpozoruhodnější je neuvěřitelně syrová a explicitní povaha dialogů. Protože však slouží záměru díla a nejsou samoúčelné, fungují a vy na tuto hru přistoupíte.

Kyle Ramar Freeman a Nathan Armarkwei Laryea. Foto: Marc Brenner

Inscenační hodnota je intenzivní a působivá. Základní scéna nabízí šest dveří, jedny pro každou z „myšlenek“, ty však brzy ustoupí stále složitějším konstrukcím, které kopírují závratnou představivost hlavního hrdiny. Totéž platí o kostýmech – to, jak celé obsazení zvládá tolik rychlých převleků, hlava nebere. V zákulisí se musí spotřebovat kilometry suchého zipu a operovat armáda asistentů! Kapelu jsem sice neviděl, ale pod vedením Candidy Caldicot zaznělo několik půvabných sól i řízných ansámblových čísel. Raja Feather Kelly vytvořil úžasně živou a spletitou choreografii, která rozvíjela téma „smyček“ a umožnila „myšlenkám“ proplétat se a obtáčet kolem Ushera přesně v souladu s dějem.

Ústřední role je náročná v každém ohledu a Kyle Ramar Freeman ji naplňuje jemností i vervou. Usher osciluje mezi sebezničujícími pochybnostmi a dravým veřejným opovržením – Freeman oba tyto extrémy zvládá s obratností a nezbytnou verbální mrštností. Jeho výkon je navíc emocionálně ukotvený, takže cítíte, jak se jeho nitro vyvíjí směrem ke konečnému přijetí sebe sama.

Kyle Ramar Freeman a Danny Bailey. Foto: Marc Brenner

Kolem něj šestice „myšlenek“ předvádí hotové zázraky v tanci i zpěvu, přičemž každá z nich má jasný charakter a od ostatních se ostře liší. Jsou to špičkové výkony, které po všech stránkách přesvědčí.

Moje pochybnosti se týkají strukturální celistvosti díla. Zejména ve střední části dochází k častému tematickému opakování a „šlapání vody“. Ačkoliv představení trvá pouze 100 minut, prospělo by mu vyškrtnutí jedné či dvou scén, čímž by se zostřil dopad celku. Nejde ani tak o to, že „méně je více“, ale spíše o to, že když každá scéna dává tak silnou emocionální ránu, nechcete se cítit jako boxer v rauši.

Celkově je však tato show zásadním a originálním počinem, který si jistě získá trvalé místo v muzikálovém repertoáru i historii. V jistém smyslu jde o modernizovanou, „černošskou“ verzi muzikálu „Company“ – nemá klasický děj a mnoho postav radí protagonistovi, jak změnit život k lepšímu. Možná se ale teprve vyvine do své finální a nejlepší podoby?

Uvádí se do 9. září 2023