RECENZE: All Male HMS Pinafore, Wilton's Music Hall ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí čistě mužskou verzi HMS Pinafore od Sashy Regan ve Wilton's Music Hall v Londýně.

Scott Armstrong (Little Buttercup) a posádka. Foto: Mark Senior

Čistě mužská HMS Pinafore Sashy ReganWilton's Music Hall, 22. března 2022 5 hvězdiček REZERVOVAT VSTUPENKY Známkou skutečně velkolepé produkce je, že při opakované návštěvě působí stejně svěže, vzrušujícě a rozkošně, jako když byla novinkou. A to je přesně případ obnoveného uvedení delikátní čistě mužské interpretace průlomového hitu Gilberta a Sullivana v režii Sashy Regan, která v současnosti okouzluje a nabíjí energií publikum ve Wilton's Music Hall. Výběr místa konání je obzvláště trefný: zašlá sláva této hudební haly z poloviny devatenáctého století tvoří dokonalý rámec pro vizionářský, minimalistický design Ryana Dawsona Laighta (ve spolupráci s Kingsleym Hallem), který děj situuje do temného, skřípajícího podpalubí bitevní lodi z druhé světové války. Právě tam znudění a napjatí námořníci přehrávají příběh a s pomocí všeho, co jim přijde pod ruku jako rekvizita či drobná úprava kostýmu, dosahují odvážně jednoduchých proměn. Přenášejí nás z jednoho století do druhého, z mužů v ženy, z reality do fantazie; zkrátka uskutečňují to nejprchavější ze všeho – odhalují tepající srdce samotného divadla. Obsazení čistě mužské HMS Pinafore Sashy Regan. Foto: Mark Senior Zatímco někteří mohou toužit po větší sofistikovanosti a nákladnosti, nic na světě nemůže nahradit genialitu – například – choreografie Lizzi Gee: způsob, jakým jediným změněným krokem promění mužský soubor v příchod „ženského“ sboru, je přesně ten moment, ze kterého vám naskočí husí kůže a víte, že na něj nikdy nezapomenete. Její kompozice a gesta k vám znovu a znovu vysílají vlny potěšení a naznačují, že pod povrchní prostotou a strohostí produkce se skrývá příběh velké pravdy. Ve světě, kde se pravda stává stále vzácnějším zbožím, je už jen toto dostatečným důvodem k návštěvě. Ale toto dílo nabízí mnohem víc. Sasha Regan, která jako režisérka ve svém Union Theatre i jinde dělala pro propagaci nových přístupů k hudebnímu divadlu v této zemi po celá desetiletí více než kdokoli jiný, obratně zkoumá konvence savojských oper, aby osvětlila lidské příběhy, které je pohánějí. Libretista W. S. Gilbert je proslulý jako satirik, ale kolik z nás se zamyslí nad tím, čeho se satira skutečně snaží dosáhnout? Není to nic menšího než vystavení neupřímnosti a absence integrity plnému světlu zaslouženého výsměchu. A zde Reganové dovedně umožňuje jejímu hbitému a svalnatému obsazení přesně to udělat. Úžasně procítěná Josephine v podání Sama Kiplinga je první, kdo si získá naši vášnivou odezvu, a to díky strhujícím vysokým tónům, které plně ctí Sullivanovy hudební ambice. Naproti tomu noblesní dramatický tenor Juana Jacksona nám připomíná skladatelovo ukotvení v nejlepších tradicích opery buffa. V modernějším duchu přináší David McKechnie úšklebek ve stylu Roberta Lindsayho marnivému, neschopnému a zkorumpovanému siru Josefu Porterovi, KCB (některé věci se v této zemi zjevně příliš nemění, že?). Vlastně celé obsazení je vynikající: Ralph Rackstraw Dannyho Beckera jako vystřižený z West Endu, Dick Deadeye Jazza Evanse v pantomimickém ladění, Scott Armstrong jako rozkošně prohnaný skotský Little Buttercup a stálice souboru Richard Russell Edwards jako precizně přesná sestřenice Hebe – ti všichni vykreslují své postavy s touž mimořádnou směsí fantazie a upřímnosti. Sam Kipling (Josephine) a Juan Jackson (kapitán Corcoran). Foto: Mark Senior Díky důmyslnému osvětlení Bena Bulla sedne omšelý neoklasicistní prostor komické operě G&S jako ulitý (totéž jsem si myslel, když jsem viděl stejné dílo v Hackney Empire před pár lety – jako zájezdová produkce se to hledá těžko). Bull mísí mírně snové, téměř prchavé zobrazení „skutečného“ prostředí 40. let s odvážně přímými, záměrně „plochými“ plochami světla pro „dobové“ scény; poté – zpočátku téměř neznatelně – tyto dva světy postupně splétá do plně sjednoceného celku, který promlouvá k rozumu i k duši. Mezitím hudební režisér Ashley Jacobs u jediného jemně zesíleného piana udává jistý směr skrze rozmanité vody bohaté partitury jako ideální doprovod – ať už ke zpěvu, tanci nebo dramatické akci. V dobách dávno minulých, kdy byl tento prostor nový, tvořili námořníci (a jejich „známosti“) klíčovou součást publika, byli však odděleni na balkoně lemovaném akantovými listy z papírmaše, zatímco noblesnější střední třída si za příplatek dvou pencí užívala úctyhodnější přízemí. Při sledování tohoto představení dnes a jeho upřímné konfrontaci se stejnými společenskými rozdíly se člověk neubrání otázce, zda jsou jejich duchové stále přítomni, aby přihlíželi a možná vykřikovali vlastní poznámky. Ať už by k tomu řekli cokoli, já vím, co si myslím. Čistě mužská verze HMS Pinafore Sashy Regan se hraje v Wilton's Music Hall do 9. dubna a poté v Theatre Royal Winchester od 21. do 27. dubna 2022.