RECENZE: Vše v mužském obsazení – Iolanthe, Richmond Theatre ✭✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí čistě mužskou inscenaci operety Iolanthe od dvojice Gilbert a Sullivan v režii Sashy Regan, která se v rámci britského turné představila v Richmond Theatre.

Čistě mužská Iolanthe Sashy Regan – Víly. Foto: Harriet Buckingham Iolanthe

Richmond Theatre (britské turné)

17. května 2018

5 hvězdiček

Podrobnosti o turné

Gilbert a Sullivan k Británii neodmyslitelně patří a zdá se, že tomu tak bude i nadále. Alespoň pokud o tom rozhodne armáda „omlazovačů“ jejich děl, kteří po celé zemi i daleko za jejími hranicemi už léta oprašují nánosy z dob Savoy Opera Co. Cílem je uvést tyto komické operety z poloviny viktoriánské éry v podobě, která sedne modernímu vkusu.

V současnosti patří k hlavním nositelům pochodně této renesance opery buffy „po anglicku“ majitelka divadla, producentka a režisérka Sasha Regan se svým neúnavným týmem z Union Theatre v jihovýchodním Londýně. Z této líhně invence vzešla řada brilantně pojatých inscenací, jako jsou „Piráti z Penzance“, „Mikádo“, „HMS Pinafore“ a nyní – na aktuálním turné po mnohem větších a úctyhodnějších scénách – ten dosud nejzářivější klenot, „Iolanthe“. Když toto představení dorazilo do takřka dobového divadla v Richmondu, měl jsem to štěstí být u toho.

Čistě mužská Iolanthe Sashy Regan. Foto: Harriet Buckingham. O přístupu Sashy Regan se už hodně namluvilo. Režisérka jde proti proudu dnešních trendů obsazovat do divadelních rolí stále více žen a tato díla si představila v kompletně mužském obsazení. Jak šokující! Jako cvičení v estetiké „High Camp“, kde muži zpívají své tenorové, barytonové a basové party a vzápětí přeskakují do falzetových poloh altu a mezzosopránu – a dokonce, což si lze jen těžko představit, i koloraturního sopránu –, je to podívaná, kterou musíte vidět. Přiznám se, že když jsem před časem viděl „Pinafore“ v Hackney Empire, přicházel jsem k tomuto ansámblu plnému testosteronu s jistými obavami. Rychle si mě ale získali... no, čím vlastně? Stále se snažím rozklíčovat, co na tomto neobvyklém způsobu inscenování operet vyvolává takový ohlas, má takové kouzlo a takovou... krásu?

Těžko se to definuje. Ale nevadí. Zatímco jsem zápasil s těmito estetickými hádankami, s radostí jsem se usadil v krásném Matchamově divadle a nechal se unášet inscenací tak nepopsatelné grácie, lehkosti a upřímné, prosté krásy. To vše bylo divákovi naservírováno s takovým citem pro detail v textu i hudbě, že jsem si jen stěží dokázal představit jiné provedení. Vše působilo tak přesvědčivě a jednoznačně správně. Naprosté kouzlo!

Čistě mužská Iolanthe Sashy Regan – Lordi. Foto: Harriet Buckingham

Základem všeho je početné obsazení. Nečekejte žádnou komorní komickou operu; téměř prázdné jeviště zaplňuje energický šestnáctičlenný soubor. Jakmile se rozjede úžasná choreografie Marka Smithe (plná gest inspirovaných Bournonvillem, Massinem, Petitem či Hermem Panem a Genem Kellym), je jasné proč: tito chlapci ke svému pohybu potřebují celý prostor. A pohybují se vskutku bravurně – vytvářejí formace tak oslnivě přesné a lehké, že je nemožné se jimi nenechat okamžitě okouzlit. To vše se odehrává již během mistrně pojaté „předehry“ a od toho momentu jsme jejich ochotnými zajatci, šťastní, že s námi mohou dělat, co se jim zlíbí.

Možná ale tajemství tkví ještě v něčem jiném. Už od první, neobyčejně decentní a komorní úvodní fráze Richarda Bakera v předehře k prvnímu dějství, která jako by vypadla z notového sešitu některého z malebných skladatelů 19. století pro nadané domácí amatéry, jsme vábeni – ba lapeni! – do světa tiché a křehké introspekce. Je nám předestřena jemná, vzácná „pravda“, která tvoří podklad pro všechno to veselí, jež kolem nás brzy propukne. Takže když vtrhnou do potemnělého sálu mladíci s kapesními svítilnami v rukou a dovádějí jako nezbedné děti v kostýmech ze začátku 20. století od Stewarta Charleswortha – vždy dokonale nasvícených díky barvitému osvětlení Tima Deilinga – zkrátka jako „víly“, jsme už dávno na jejich straně a připraveni přijmout jakýkoliv bláznivý chaos, který na nás vychrlí.

Čistě mužská Iolanthe Sashy Regan. Foto: Harriet Buckingham

Předvojem těchto nadpřirozených bytostí je Richard Russell Edwards jako Královna víl v duchu legendární Dr. Hildy Brackett – s naprosto velkolepým hlasem. Ostatně celý soubor je pěvecky velmi silný. Christopher Finn je důstojná a stoická Iolanthe; do tragického jádra postavy se vžil natolik, že by se neztratil ani v operním žánru seria. Joe Henry, Dominic Harbison a Lee Greenaway hrají Phyllis, Celii a Leilu se stejnou noblesou. Jejich lehké, čisté hlasy se proplétají v oněch charakteristických, dechberoucích harmoniích, kterých dosáhnou jen vysoké hlasy v souzvuku – člověk úplně zapomene, jakého jsou pohlaví. Jsou prostě úžasní a to je vše, co potřebujete vědět. Mostem mezi oběma světy je polonesmrtelný Strephon v zajímavém podání Richarda Carsona, jehož zkušenosti z West Endu znějí v tomto souboru fascinujícím způsobem jinak a jasně ho odlišují. To mu však nebrání v tom, aby z duetu s Phyllis ve druhém dějství udělal zážitek, při kterém srdce plesá.

Proti těmto „apolonským“ vílám stojí přízemní a těžkopádní šlechtici v čele s Alastairem Hillem coby pozoruhodně mladým, ale oslnivě precizním lordem kancléřem (jeho noční monolog ve druhém dějství je právem jedním z vrcholů této brilantní inscenace). Adam Pettit je jasně znějícím lordem Tollollerem a Michael Burgen, který zřejmě nezná hranic v tom, co dokáže zahrát, je dokonalým lordem Mountararatem. Jejich společné scény jsou čistým blahem. Neuvěřitelné charisma a skvělý komediální timing vyzařují z basu Duncana Sandilandse. A zbytek souboru tvoří neúnavně brilantní a všudypřítomní Benjamin Mundy, Reece Budin, Jack Hinton, Daniel Miles, Sam Kipling a James Gulliford.

V jádru jde o inscenaci, která chápe, jakým mistrovským dílem Sullivanova hudba je, a vše je podřízeno tomu, aby byla podána v nejlepším možném světle. První polovina je nesmírně vzrušující, ale po přestávce vypukne ten pravý ohňostroj! Mladistvé hlasy účinkujících, zejména v tak dobře zvoleném divadle s božskou akustikou, znějí čistě jako zvon a jednoduchý klavírní doprovod dává vyniknout každému tónu. A co je ještě důležitější – každá srozumitelná a svěží slabika Gilbertova šíleně chytrého a skvěle napsaného libreta se třpytí ve vzduchu jako křišťálový lustr ve westminsterském sále. Celkový dojem je uhrančivý a je to naprostý triumf. Běžte se zamilovat do této nebeské inscenace jednoho z nejlepších děl britské hudební scény.

PODROBNOSTI O TURNÉ ALL MALE IOLANTHE