RECENZE: Alpha Beta, Finborough Theatre ✭✭

Christian Roe a Tracey Ifeachor v inscenaci Alpha Beta. Foto: Giulia Savorelli Alpha Beta

Finborough Theatre

24. června 2015

2 hvězdičky

Pro Brity, co se neradi dostávají do rozpaků, je to hotové peklo na zemi. Představte si, že uvíznete na večeři nebo v autě s párem, který se hádá. Vytrvale zíráte před sebe se skelným pohledem a doufáte, že se to brzy přežene a všichni se nad šálkem čaje zase usmíří. Vynásobte si tento pocit stísněnosti a trapnosti hodinou a čtyřiceti minutami a získáte docela přesnou představu o tom, jaké to je sledovat Alpha Beta v divadle Finborough.

Hra Teda Whiteheada představuje nešťastný manželský pár, pana a paní Elliotovy, kteří se uvěznili v domácím žaláři tvořeném manželstvím, dětmi a neustálým dohledem zvědavých sousedů. Ačkoliv se kvůli dětem snaží překonávat vzájemný odpor, brzy se začnou ničit v odporném kolotoči hádek, nevěr a sebevražedného vydírání.

Je to přesně tak pochmurné, jak to zní; celá hra je jedna dlouhá, malicherná a neustále se opakující hádka, roztažená do devíti bídných let. Oddechu se divákovi dostane jen minimálně (pokud nepočítáme těch pár blažených minut ve třetím dějství) – ti dva se po celou dobu představení záměrně vytáčejí a jdou si po krku. Ne že by na hněvu a napětí bylo v divadle samo o sobě něco špatně – mnoho skvělých her na tom staví – problémem je spíše ta naprostá repetitivnost a bezúčelnost.

Děj je prakticky nepostřehnutelný a skoro slyšíte diváky, jak si mumlají: „A už je to tu zase,“ když další zdánlivě nekonečný výstup odstartuje úplně neškodná poznámka. Scénář se tak točí v kruhu, až to působí jako prequel k Na Hromnice o den více. Proč spolu zůstáváme? Proč jsme se do sebe vůbec zamilovali? Proč se scházíš s tou „courou“? (Slovo, které v této inscenaci zaznívá tak často, až úplně ztrácí svůj význam).

Dalším problémem je, že hlavní postavy jsou tak nesympatické, že je pro publikum téměř nemožné, aby mu na jejich vztahu záleželo. Například jen ten nejšablonovitější padouch by na zprávu o tom, že se jeho žena chystá zabít sebe i děti, reagoval jízlivou poznámkou: „Nemůžeš se mých problémů zbavit všech naráz, ne?“ Postavy se ve své vzájemné nenávisti vyžívají natolik, že si nakonec říkáte, že si to neštěstí, ve kterém vězí, vlastně zaslouží.

Další háček tkví v tom, jak je hra rámována. Alpha Beta měla premiéru v roce 1972 a je silně zakořeněná v šedesátých letech. Ceny se udávají v šilincích a mnoho klíčových témat – panenství, „ostuda“ spojená s rozvodem a otázky sexuální svobody – působí poněkud zastarale. To by bylo naprosto v pořádku, pokud by šlo o dobovou inscenaci, ale scéna budí dojem, že se děj odehrává v současnosti. Diváky vítají konejšivé tóny moderního diskusního rádia (pokud se nepletu, byl to Iain Dale) a scéna Verity Quinnové s doplňky nese prvky moderního minimalismu. Pokud bylo snahou zasadit hru do 21. století, výsledek se minul účinkem.

Herecké obsazení v podání Tracy Ifeachor a Christiana Roea odvádí slušnou práci. Do poměrně mizerného scénáře investují obdivuhodné úsilí; měl jsem pocit, že oba vědí o onom pověstném balvanu, který tlačí do kopce, a zaslouží si uznání za to, že do toho dali všechno. Ifeachor se daří vtisknout skutečný cit a zranitelnost postavě, ze které se snadno mohla stát jen plochá a zahořklá odvržená manželka. Roeův sarkastický, domýšlivý a sexuálně potlačený pan Elliot je v některých pasážích přesvědčivý, ale má tendenci sklouzávat k přílišnému křiku. Celková hlasitost této produkce je tak intenzivní, že když hra ke konci dosáhne skutečného dramatického vrcholu, herci už neměli kam gradovat.

Scénografie byla rozhodně nejsilnější stránkou věci. Namísto běžného jeviště byl celý prostor divadla přetvořen v obývací pokoj, přičemž diváci si mohli sednout, kam chtěli (já si vybral stůl – ideální místo pro zápisník recenzenta!). Drama se tak odehrávalo přímo mezi diváky, takže jsme si připadali jako čumilové u cizího domácího rozvratu. Bylo to vymyšleno chytře a cítili jste, že u správného textu by takové uspořádání dělalo divy, podobně jako u úžasného Sweeneyho Todda v Harrington’s Pie and Mash Shopu. Pro jednoho chudáka z publika to ale bylo možná až příliš kontaktní, protože ho během jedné z mnoha destruktivních scén postříkala barva!

Pozornost byla věnována i detailům v rekvizitách; na zdech visely uvěřitelně působící „rodinné fotografie“ a postavám se nějakým zázrakem dařilo nosit z mimoscénické kuchyně šálky s opravdu horkou kávou – žádné předstírané popíjení prázdných hrnků se nekonalo.

Na konci představení je téměř všechen nábytek na odpis, postavy si vyměnily snad všechny myslitelné urážky a jedna z nich čtyřikrát pohrozila sebevraždou. A přesto se v rámci děje nebo vývoje postav vůbec nic nezměnilo. Jsem si jistý, že Ted Whitehead by namítl, že přesně takhle vypadá realita nešťastných manželství. Možná je to pravda, ale i přes veškerou snahu talentovaných herců z toho není dobré divadlo.