RECENZE: An Act Of God, The Vaults Londýn ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru An Act Of God se Zoe Lyons v hlavní roli, která se v těchto dnech hraje v londýnském divadle The Vaults.

Tom Bowen (Gabriel), Zoe Lyons (Bůh) a Matt Tedford (Michael) v komedii An Act Of God. Foto: Geraint Lewis An Act of God The Vaults Londýn 29. listopadu 2019 3 hvězdy Rezervovat vstupenky Pro Zoe Lyons je toto vystoupení veselým, zábavným a místy až k popukání legračním výstupem – a že je to v jejím podání skutečná komediální jízda – ve kterém vytěžila maximum ze scénáře prohledávajícího ty nejznámější biblické příběhy.  Autor tohoto parodického převyprávění písma svatého, televizní scenárista David Javerbaum, sklidil s touto osmdesátiminutovou show velký úspěch v bohabojných Spojených státech. Pro anglický trh ji prý upravil tak, aby lépe odpovídala „místnímu“ pojetí víry. A tak zde najdeme solidní porci aktuálních narážek a vtipů reagujících na nejnovější zprávy a dění ve společnosti.  Je to lehké, je to frivolní a na jednu stranu to nemůže nikoho urazit, zatímco na stranu druhou se u toho člověk docela nasměje, což je rozhodně plus.  Kromě toho je sice těžké hledat hlubší důvod, proč bylo toto dílo uvedeno, ale pokud odhodíte veškerá jiná očekávání, není důvod, proč by vás to nemělo dostatečně pobavit. Zoe Lyons jako Bůh. Foto: Geraint Lewis Lyonsová, oděná v bílém hedvábném pyžamu, zde vystupuje jako „imitátorka Boha“. Představení začíná oznámením, že je lesbička, a pomocí řady vědoucních pohledů se ujišťuje, že káže přesně těm, kteří už jsou dávno na její straně.  A to se jí rozhodně daří.  Na tomto kusu není nic mainstreamového, ať už jde o prostor nebo obsah; musíte mít slabost pro radikální, alternativní šmrnc, abyste se odhodlali vstoupit do chátrajících, vlhkých prostor pod klenbami nádraží Waterloo a poseděli na vrzajících, omšelých sedadlech, která vypadají jako zachráněná ze starého zbouraného kina. A taky musíte mít určitou náturu, abyste uvítali toto sice svižné, ale nijak překvapivé „přepsání“ Bible.  Dokonce se tu objeví i odkaz na muzikál „The Book of Mormon“; což je možná trochu risk, protože vám to jen připomene, že tenhle kus má aspoň lepší hudební čísla. Nenechav se odradit, režisér Benji Sperring vede Lyonsovou s naprostou bravurou a udržuje ji v pohybu, přestože v celém kusu je trestuhodně málo skutečné „akce“. Dokáže vytvořit docela působivou iluzi a přesvědčit nás, že to všechno někam směřuje, zatímco se ve skutečnosti jedná jen o seznam deseti „nových“ přikázání.  A to je v podstatě všechno.  Takže zhruba 7 minut na jedno přikázání, když započítáme nějakou tu úvodní vatu na začátku.  Lyonsová má značné kouzlo a téměř se jí daří vás přesvědčit, že v té show je něco víc.  Skoro. Tom Bowen (Gabriel), Zoe Lyons (Bůh) a Matt Tedford (Michael). Foto: Geraint Lewis No, technicky vzato je tam toho víc.  Dva kolegové – archandělé v provedení „Svalovec“ a „Zženštilý“ – mají za úkol přihrávat naší Zoe; jsou podobně oblečeni v bílém: těsný lycrový oděv pro atletického Essex boye Toma Bowena s kroutící se pánví (a pohlednou tváří a ostrým střihem); volnější, splývavé roucho pro zjemnělého Seveřana Matta Tedforda (to je ten, co se chodí „mísit“ s publikem a předčítá naše hříšné myšlenky).  Kromě toho jsou ale bohužel nevyužití. Nicméně nádherné osvětlení Clancy Flynn od toho odvádí pozornost a dává skvěle vyniknout scéně Tima Shortalla, i když je to v podstatě jen přezdobená nevkusná letištní postel, jakou vídáte ve výlohách obchodů s nábytkem, završená načechraným, blikajícím obláčkem.  Jsou lidé, kteří by to považovali za vrchol luxusu, ale nejsem si jistý, zda zrovna oni zavítají na některé zdejší představení.  Jakékoli další mezery pak vyplňuje zvukový design Yvonne Gilbert.  A to je tak všechno. Celkově vzato vás o Vánocích mohou potkat i horší věci než návštěva takovéhle show.  Život vám to nezmění, ale za to, že jste šli, se nenávidět nebudete.