RECENZE: Antonius a Kleopatra, Shakespeare's Globe ✭✭✭

Antonius a Kleopatra Shakespeare's Globe 24. srpna 2014 3 hvězdičky

Někdy, docela nečekaně, připraví živé divadlo naprosto neplánované a pozoruhodně nezapomenutelné momenty čiré radosti. Kleopatra je na scéně, právě uprostřed svého slavného monologu „Kde myslíš, že teď dlí?“. Přistoupí k okraji jeviště, vybere si jednoho z diváků k stání pro důvěrnou chvilku a políbí ho. Když se chystá odejít, on vytáhne rudou růži na dlouhém stonku a podá jí ji. Herečka je naprosto ohromená a nemůže se přestat smát radostí. Publiku se to líbí a směje se také, až ji ten smích úplně vyvede z role a ona „odbouraná“ vyprskne smíchy. Nakonec se vzpamatuje a vlepí šťastnému dlouhovlasému divákovi další dlouhý polibek přímo na rty. Nakonec veselí utichne a hra pokračuje dál.

Tedy, možná se to tak stalo.

Možná to bylo celé naplánované a nazkoušené, jako klíčová součást vize režiséra Jonathana Munbyho pro Shakespearova Antonia a Kleopatru, jehož uvádění v Shakespearově Globu dnes skončilo. Protože onen moment si publikum ke Kleopatře skutečně získal, a to překvapivým způsobem, ze kterého nebylo návratu. A vzhledem k tomu, že tato postava je bytostí mnoha různých a neustále se měnících tváří, je dosažení takového cíle tak brzy v průběhu děje důležitým úspěchem.

Munby sice možná nemá pro tuto inscenaci nějakou převratnou zastřešující ideu, ale rozhodně dokáže vytěžit maximum z mnoha klíčových momentů hry. Se zrušenou „čtvrtou stěnou“ se Munby necítí být textem nijak omezován. Scény jsou kráceny, přeházeny, propojeny, postavy se objevují ve scénách, v nichž nejsou napsány, Pompejova porážka spojených námořních sil Antonia a Kleopatry je znázorněna efektní vzdušnou akrobacií s vlajkami a celým kusem prostupuje bakchanální tanec, který hru pevně ukotvuje v animální, sexuální krajině. To vše funguje překvapivě dobře.

Všechno má však svou cenu, a tou je v tomto případě srozumitelnost. Tolik se soustředí na komediální stránku kusu a na všeobjímající potřebu vytvářet nezapomenutelné, úchvatné scénické obrazy, až se v tom chaosu občas ztratí zvraty a odbočky v ději.

Záleží na tom ale opravdu?

Možná ne.

Protože ať se na to díváte jakkoli, v divadle se budete skvěle bavit. Možná to není vokálně dokonalé (stačí se podívat na ukázku z oslav 50. narozenin Národního divadla v Londýně, abyste viděli, jaké hlasové skvosty text nabízí, když Judi Dench naprosto odzbrojí svým monologem „Měla jsem sen o císaři Antoniovi“), ale je to dynamické a podmanivé.

A v centru toho všeho stojí Eve Best.

Sexy, umíněná, pletichářská, zrádná, útočná, trucovitá, pomstychtivá, zdrcená žalem – Kleopatra je tím vším a ještě mnohem víc. Bestová se pohybuje po jevišti jako elegantní panter v říji a egyptskou panovnici přijala každým nervem svého těla. Její sounáležitost se svými ženami, její touha a láska k Antoniovi, její svéhlavá mstivost a rošťáctví při jednání s poslem (scéna plná humoru, v níž jí skvěle sekunduje Peter Bankolé jako vykulený Posel), její politická naivita a konečné, statečné odmítnutí podřídit se Oktaviánově vládě: Bestová vrhá světlo na každou fasétu tohoto královského diamantu a nechává ho zářit.

Její práce s komikou byla obzvláště obratná. Dokázala vytěžit smích i z míst v textu, kde nebyl na první pohled patrný; stačilo mrknutí oka nebo rychlé otočení hlavy a celé hlediště bouřilo. Byla v plném režimu primadony – rtuťovitá, lahodná a okouzlující. Donutila publikum bezvýhradně uvěřit její vášni k Antoniovi v podání Clivea Wooda, což je samo o sobě velký úspěch.

Wood si s různými nároky na Antonia poradí dobře, ale mnohem lépe mu sedí poloha krutého vojáka nebo velkolepého čestného Římana než poloha přemoženého, vášnivého milence. Scény s jeho armádními spojenci a stoupenci zachycují jeho nejlepší výkony a obzvlášť si užívá slovní souboje s Oktaviánem v podání Jolyona Coye (který postavu vykreslil s pevnou elegancí). Jeho závěrečná scéna s Kleopatrou je vzhledem k tomu, že jí umírá v náručí, překvapivě vtipná, ale funguje to dobře; je to svěží a zajímavé.

Phil Daniels dělá z Enobarba jadrnou, drsnou a družnou postavu „člověka z lidu“. Má uvolněný a podmanivý styl a ze všech herců je jeho hlas nejvýraznější a nejvíce strhující. Slavný monolog o bárce sice možná nepřednesl tak jako John Gielgud, ale funguje a vyvolává přesně ty pocity, které má. Když pak přijde jeho zrada Antonia, je to šokující.

Philip Correia je jako Pompejus skutečně vynikající. Má skvělý, mužný hlas a působivou postavu, takže jeho role skutečné hrozby pro Antonia a Oktaviána je splněna už jen tím, že se objeví na scéně. Svůj hlas však využívá výjimečně dobře a vnáší do každého svého nářku skutečnou hlasovou barvu a zajímavost. Stejně tak v závěru hry, kdy v dvojroli jako Dolabella poskytuje vynikající oporu královně v podání Bestové.

Sirine Saba vytěžila maximum z Charmian, Kleopatřiny věrné společnice. Je neustále vtipná, milá a loajální; scéna se rozjasní, kdykoli se objeví. Jonathan Bonnici odvádí dobrou práci jako Věštec a jeho kousky o přestávce (vyvrhování, pojídání a rozmlouvání s kozími vnitřnostmi) jsou stejnou měrou odporné i fascinující. James Hayes hraje několik rolí znamenitě, jeho krásný rezonantní hlas je využit k dobrému účelu, ale nejvíce vyniká jako muž, který Kleopatře v závěrečných scénách přináší zmiji. Daniel Rabin byl skvělým Agrippou a Peter Banoké vynikajícím Erotem.

Choreografie Aline Davidové a pohybová spolupráce Kate Watersové udržují děj v příjemném, místy až překvapivém tempu. Zatímco hudba Jamese Maxwella byla zvláštní a éterická, zářivý soprán Melanie Pappenheimové byl vždy radostí poslouchat.

Scéna Colina Richmonda fungovala velmi efektivně. Atmosféra Egypta byla stejně jasná jako atmosféra Říma a objevilo se několik chytrých prvků – prapory obou stran, rampy, kaskádovitá mapa, náhlý pád černých vlajek, pomalu narůstající využití zlata k označení Egypta. Všechno to fungovalo skutečně výborně a vytvářelo vizuální mozaiku politických konfliktů i osobního dramatu.

Tato aktuální sezóna v Globu zahrnovala inscenace Julius Caesar a Titus Andronicus a je zajímavé vidět tyto hry spolu s Antoniem a Kleopatrou. Antonius a Kleopatra je totiž téměř stejně politická hra jako Julius Caesar a téměř stejně krvelačná a komická jako Titus Andronicus. Zároveň se jim však v ničem nepodobá a je možná lepší než obě zmíněné.

Eve Best možná není tou největší herečkou, která kdy Kleopatru hrála, ani tou s nejlepším hlasem. Vytvořila však nesmazatelnou, dravě sexuální a politicky dětinskou egyptskou královnu, která v paměti utkví na dlouhá léta.