RECENZE: Beat The Devil, Bridge Theatre Londýn ✭✭✭✭

Divadelní kritička Libby Purves (Theatrecat) je zpět v hledišti na hře Beat The Devil v londýnském Bridge Theatre a je to skutečně fiennes-tastický začátek!

Ralph Fiennes ve hře Beat The Devil. Foto: Manuel Harlan Beat The Devil

Bridge Theatre Londýn

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Po devítiměsíčním exilu – moje chemoterapie skončila přesně na začátku lockdownu – jsem si připadala jako Starý námořník, šťastná, že jsem zpátky:

„Ó sen to sladký! Zda je to věru osvětlovačův pult, co přede mnou plá?

Zda je to scéna, zda je to představení? Zda je to rodná země má?“

V elegantním hledišti od Steva Tompkinska byla prořídnuta sedadla a diváci jsou rozptýleni po dvojicích či rodinných skupinkách, mezi nimiž se občas vyskytne osamělý jedinec jako já, trůnící v osamělé nádheře pohodlného křesla v oné prázdnotě. Místa na nohy je tu tolik, že by se sem vešla i žirafa. Na jevišti vrhají tři bledé zástěny strašidelné namodralé světlo na naše maskované, napůl lidské tváře. Odvážné komerční divadlo, které se nebojí riskovat, je konečně zpět, zatímco starý smutný National Theatre a South Bank dál proti proudu řeky stále tiše podřimují pod dekou svých dotací.

Sociální distanc ovšem není jediným omezením: Bridge Theatre čeká sezóna her pro jednoho herce s minimální scénou. Chystají se obnovené Talking Heads i novinky od Yolandy Mercy, Inuy Ellamse či Zodwy Nyoni. A jelikož covid-19 musí mít na začátku hlavní slovo, otvírá sezónu Ralph Fiennes pod režijním vedením Nicholase Hytnera v monologu Davida Harea. Je to o tom, jak Hare (v rané fázi) nemoc chytil, šestnáct dní trpěl a s rostoucím vztekem sledoval, jak vláda situaci nezvládá. Zlé jazyky to shrnuly jako „starý pán dostal pořádnou chřipku a nadává na torye“. Což je samozřejmě nespravedlivé: je to horší než chřipka. A co je podstatné, pro všechny to bylo matoucí, protože je to něco úplně nového.

Vlastně nejzajímavější části Hareova krásně napsaného příběhu jsou právě o oné novosti, ačkoliv když nemoc v polovině března dostal, nebylo ještě k dispozici zdaleka tolik lékařských informací jako později. Dnes už známe tu zvláštnost, kdy mnozí pacienti mohou mít nebezpečně nízkou hladinu kyslíku v krvi a přitom se zdají být v pořádku a nejsou tak dušní, jak by se čekalo, i když v rámci „cytokinové bouře“ dochází k těžkému poškození jejich orgánů. To je důvod, proč mít doma oximetr stejně jako teploměr a včas podchytit pokles kyslíku k 90 %. (Pro snadnější pochopení vědy, zde je můj článek v Timesech publikovaný o několik týdnů později).

Ralph Fiennes ve hře Beat The Devil. Foto: Manuel Harlan

Hare vypráví, jak poté, co chytil tuhle „špatnou zprávu obalenou v proteinu“ v hlučném a vydýchaném prostředí střižny – což jsou takové ty krcálky ve West Endu vyhřívané technikou – prošel poměrně běžnou zkušeností prudkého zhoršení v druhém týdnu. Nejprve pociťoval „hlad po vzduchu“, ale očekával klidnou chřipku u starých válečných filmů v televizi („Noël Coward v bílých šortkách hrající si na kapitána“) a pátý den si myslel, že už zvládne uvařit rodinnou večeři. Pak ale horečka vyletěla, strach a hněv rostly. V jednu chvíli odmítal jít do nemocnice, protože tam lidé chytají covid, na což mu jeho praktický lékař logicky odvětil, že ten už dávno má. Jeho pocta manželce Nicole je dojemná: když jeho teplota po prudkém výkyvu nebezpečně klesla, lehla si na něj, aby ho zahřála. Jak Hare suše podotýká, není to žena, která by v jeho domnělé izolaci dbala na dodržování rozestupů.

Je to vtipnější a sympatičtější, než naznačovaly některé recenze, a těch padesát minut v roušce za to rozhodně stojí. Hareova politická orientace není žádným překvapením a jeho popis Borise Johnsona, jak „bojuje se svými instinkty“ jakožto libertarián uzavírající národ, který tak toužil vést, je skutečně trefný; virus je podle něj „postaven na míru tak, aby odhalil jeho slabiny“. Hřímá o nepřipravenosti, nedostatku ochranných pomůcek, selhání včasného testování i o absurditě toho, že se nechal proběhnout dostihový festival v Cheltenhamu. Někdy se mu zdá, že vláda je v hlubším deliriu než on sám. A přes oceán ho ještě víc vytáčí Trump.

Všechno je to pravdivé, osvěžující, řemeslně skvěle zvládnuté a člověk musí být rád, že se Hare 16. dne zotavil. I když si sám uvědomil, že na běžnou práci ještě nestačí – třeba na řízení země, jako to dělal Boris Johnson obklopen kabinetem, pro který je podle Hareových slov výraz „průměrnost“ až příliš lichotivý. Lituje oběti, které zemřely. Nekriticky obdivuje Merkelovou a Ardernovou, ale nezmiňuje Švédsko. Občas trochu mlží v časové ose: když mluví o svém desátém dni – 26. březnu – soptí nad tím, že vláda neprojevila žádnou lítost nad vysokou úmrtností z druhého květnového týdne. Jako věcný argument je to v pořádku, ale vypravěčsky je to tak trochu podfuk.

Byla to ale strhující hodina a Fiennes ji podává naprosto dokonale. Klobouk dolů před Bridge Theatre.

Hraje se do 30. října

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA BEAT THE DEVIL