RECENZE: Bitter Wheat, Garrick Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Bitter Wheat (Hořká pšenice), novinku Davida Mameta v hlavní roli s Johnem Malkovichem, kterou uvádí londýnské Garrick Theatre.

Alexander Arnold, John Malkovich, Ioanna Kimbrook a Doon Mackichan v inscenaci Bitter Wheat. Foto: Manuel Harlan Bitter Wheat Garrick Theatre

19. června 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Bude to skvělá hra, až se dopíše. Momentálně jde o poměrně hrubý náčrt toho, co by se časem mohlo stát plodnou a fascinující sondou do skandálu Harveyho Weinsteina (hollywoodského producenta, kterého usvědčilo nespočet obětí sexuálního zneužívání) a následného hnutí #MeToo. (Program nás sice upozorňuje: „Toto je fikce. Jména, postavy, místa a události jsou produkty autorovy fantazie nebo jsou použity fiktivně,“ atd. Tomu však musí věnovat pozornost jen právníci.) Autor David Mamet, který už dříve velmi trefně psal o americkém filmovém průmyslu, sice v Londýně uvedl ve světové premiéře řadu svých her, ale většinou je režíroval někdo jiný – ti nejlepší režiséři světa. Tentokrát se rozhodl pro režii vlastní, což je u hry s tolika chybami (v charakterizaci postav, zápletce i struktuře) dosti dvousečná zbraň. K tomu se navíc přidává neřešitelný problém s velkou hvězdou v hlavní roli – Johnem Malkovichem, který se vrací na divadelní prkna po 30 velmi, velmi dlouhých letech. Ačkoliv je Malkovich magnetem pro diváky, jeho jevištní projev je přímým opakem postavy, kterou autor stvořil. Jiný režisér by možná dokázal tyto slabiny zamaskovat, ale Mamet nám – velkoryse – dává všechny spatřit v chladném nasvícení Neila Austina a na neméně strohé retro-Bauhaus scéně Christophera Orama (včetně dadaistické lampy ve tvaru zlatého kulometu).

John Malkovich jako Barney Fein v Bitter Wheat. Foto: Manuel Harlan

Malkovich podává výkon velmi promyšlený, inteligentní, až intelektuální. Fanoušky potěší, že z jeviště téměř nesejde. Tváří v tvář scénáři, k němuž se povahově nehodí, a pod vedením režiséra, který mu neporadí, jak se vyhnout nástrahám textu, dělá to, co by udělal každý herec na jeho místě: spoléhá na to, co zná. Aby ztvárnil dravého, obsesivního a tyranizujícího filmového magnáta, zaloví ve svém rejstříku dřívějších rolí a najde... F. W. Murnaua, kterého hrál ve snímku Ve stínu upíra. Problém je v tom, že Murnau a Weinstein (tedy pardon, Fein) rozhodně nejsou ze stejného těsta a tato charakterizace nás od jádra věci spíše odvádí. Navzdory veškeré tvůrčí péči, kterou Malkovich roli věnuje, jeho projevu natolik chybí vášeň, že mu prostě nevěříme tu jeho temnotu a pudovost. Tím celý záměr ztrácí smysl. Weinsteina zničil jeho chtíč, a pokud mu ho neuvěříme, nemáme před sebou hru.

Totéž lze ostatně říci o celém scénáři. Sledujeme sled scén, jimž dominuje Fein a v nichž se – na delší či kratší chvíli – objevují postavy z jeho okolí. Jako celek lze často odtušit, z čeho tyto scény pramení, aniž by však bylo jasné, k jakému společnému cíli směřují. Snad na tom Mamet zapracuje v rámci přepisů, ke kterým nepochybně dojde před uvedením na Broadwayi. Zábavné může být i hádání, kdo nahradí tuto slavnou a komerčně úspěšnou hvězdu: já sázím na Nathana Lanea. S aktuálním scénářem by se herec jeho typu s rolí pravděpodobně popasoval mnohem lépe.

John Malkovich a Matthew Pidgeon v Bitter Wheat. Foto: Manuel Harlan

Zbytek souboru dopadl o něco lépe, téměř nepřímo úměrně času strávenému na scéně. Doon Mackichan hraje Sondru, Feinovu sekretářku, jako jakousi elegantnější verzi Birdie (Thelma Ritter, společnice Bette Davis ve Vše o Evě), říznutou pořádnou dávkou cynismu ve stylu Eve Arden. Odkazy na starý Hollywood jsou trefné, protože celá hra působí velmi staromódně. Dokonce i úvodní scéna, kde mrazivý magnát v podání Malkoviche drsně cupuje „spisovatele“ Matthewa Pidgeona, působí jako z jiného světa. Je to škoda, protože obsahuje důležité kousky zápletky, na kterých by nám mělo záležet (ale nezáleží).

Doon Mackichan a John Malkovich v Bitter Wheat. Foto: Manuel Harlan

Dalším v řadě je zkorumpovaný Wald v podání Teddyho Kempnera, který Feinovi předepisuje dvě stejné lahvičky s radikálně odlišnými prášky. Vypadá to na zárodek fraškovité zápletky, ze které ale nakonec nic není. Scénář to dělá neustále: nahodí motiv, o který pak autor očividně ztratí zájem. Je to frustrující. Máme tu také epizodní postavu neschopného stážisty Roberta v podání Alexandera Arnolda, kterému bylo sotva rozumět. Peníze v této produkci zřejmě tekly jinam než k němu. A konečně, jako třešnička na tomto westendském dortu, je tu Ioanna Kimbrook v roli naivní a bezradné začínající hvězdičky Yung Kim Li, Korejky z Kentu, ztracené v hollywoodském doupěti vlků. Hladoví, protože během 27hodinového letu před svým debutem v metropoli filmu bláhově odmítala jídlo (jedna z mnoha děr ve scénáři), a o tomto svém problému na vlivné schůzce neustále mluví, jako by neměla nic lepšího na práci. Připomíná tím postavu z League of Gentlemen, která se neustále snaží najít něco k snědku a vtipně se jí to nedaří. Ale Mamet ten vtip nedokázal vypointovat tak dobře jako jeho předchůdci. Ve druhé polovině se pak tato postava „vrací na místo činu“ a já marně hledal motivaci, proč to dělala (snad měla pořád hlad?). Celé to působilo spíše jako vršení ponížení na ostudu.

Takže tak. Návrat Johna Malkoviche na divadelní prkna. Přeberte si to sami.

Vstupenky na Bitter Wheat