RECENZE: Black, El Payoso/Klaun, festival Grimeborn v Arcola Theatre ✭✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí britskou premiéru operety Black, el payaso (Klaun Černý), uvedenou v rámci festivalu Grimeborn v divadle Arcola Theatre.

Michael Lafferty Smith a Giuseppe Pellingra. Foto: Elena Molina Black, El Payaso / Klaun

Arcola Theatre

2. srpna 2022

4 hvězdičky

Kvalita i rozmanitost programu festivalu Grimeborn nepřestávají udivovat. Už druhý týden zahájila britská premiéra díla Black, el payaso, jedné z posledních zarzuel napsaných předtím, než tento žánr po španělské občanské válce víceméně zanikl. Zarzuela se jen těžko zařazuje do škatulek. Obvykle se definuje jako „španělská opereta“ kombinující mluvené slovo s hudbou, ale spíše než v bujarém romantismu Strausse či Lehára koření v břitkosti kabaretu a meziválečné satiry. Lepším stylovým vodítkem pro toto dílo Pabla Sorozábala z roku 1942 by mohl být hořkosladký hudební svět Korngolda nebo Ullmannova Císaře Atlantidy.

Svět cirkusu a politiky se zde prolíná – klauni se stávají králi a králové zatouží být klauny, což v dnešní době působí až mrazivě povědomě. Jak podotýká jeden z klaunů, úspěch populistického politika se v podstatě neliší od schopnosti bavit cirkusové publikum – dovednosti jsou to vskutku přenosné. Ačkoli stíny minulosti sahají k Španělsku 30. let a ty budoucí až do našeho století, rozhodně nejde o těžkopádné představení. Naopak, do popředí vystupuje lehkost a šarm. Režisér Paul Paz to zdůrazňuje přítomností dítěte v horním patře Studia 1, které slouží jako rámec celého děje – doslova tahá za nitky loutkového divadla, jež zrcadlí události pod ním.

Raphaela Papdakis a Michael Lafferty Smith. Foto: Elena Molina

Zápletka se točí kolem záměny identit. Dva klauni, prostě pojmenovaní Černý a Bílý, vystupují v cirkuse. Princezna v publiku slyší jednoho z nich hrát na housle melodii, kterou kdysi dostala od svého zmizelého snoubence. Uvěří, že Černý je oním ztraceným princem. On i jeho společník jsou záhy dosazeni do rolí vládce a prvního ministra v princeznině „ruritánském“ království. Ukáže se, že populismus jim vládnutí usnadňuje, takže když se objeví skutečný princ, rád jim přenechá trůn, aby se mohl nerušeně věnovat dráze klavírního virtuosa. Náhlá revoluce je všechny ohrozí, ale návrat klaunů k čistému komediantství nakonec lid uklidní. „Páni chaosu“ tak paradoxně nastolí řád.

Takto křehký děj a stylová pestrost mohou uspět pouze s vynikajícím hudebním a technickým zázemím. Hned na úvod musím říct, že nesmírně talentovaní a energičtí performeři tuto laťku s přehledem překonali.

Hudební doprovod zajišťují klavír a housle. Ricardo Gosalbo a Elena Jáuregui hrají s obrovským elánem a silou, přičemž místy evokují barvitost celého orchestru. Jáuregui navíc bravurně a s rytmickou přesností ovládá různé perkuse. Pouze dechové fanfáry jsou pouštěny ze záznamu, ale vše funguje bezchybně i bez dirigenta napříč mnoha styly a tempy. Představení plyne lehce a stihne se do devadesáti minut. Skvělým tahem bylo střídání angličtiny se španělštinou, což dialogům dodalo na autentičnosti. Překladatel Simon Breden odvedl výbornou práci – text je úderný a srozumitelný.

Raphaela Papadakis a David Powton. Foto: Elena Molina

V hereckém souboru není slabého článku. Všichni zpívají s obrovským nasazením a hrají naprosto přesvědčivě. Choreografie i scéna s několika málo, ale trefně vybranými rekvizitami umožňují plynulé přechody bez zbytečných prodlev. Jedinou drobnou výtkou je snad jen nadmíra umělé mlhy, která se po celou dobu vznášela v prostoru.

V titulní roli Michael Lafferty-Smith skvěle vystihl zdrženlivost a melancholii klasického klauna i hrané sebevědomí vládce. Sekundoval mu Giuseppe Pellingra jako jeho parťák Bílý, který se po vzoru Sancho Panzy bez váhání chopí požitků, které moc přináší. Raphaela Papadakis, v oblacích svatebního tylu, dodala postavě oklamané princezny patřičnou hrdost i odstup. Její vážnost tvořila skvělý kontrast k subretní roli Cataliny v podání Juliet Wallace. Její koketní scény s novinářem Maratem (David Powton) v první části představení doslova rozzářily scénu. Powton se později vrátil jako ztracený princ s náročnou tenorovou árií, kterou přednesl s bravurou.

Pokud tuto krátkou sérii v Arcole nestihnete, nenechte si ujít reprízu v září v Cervantes Theatre, které je domovskou scénou tohoto talentovaného souboru. Satira je to jemná a celkový dojem velmi osvěžující.

WEBOVÉ STRÁNKY FESTIVALU GRIMEBORN

Čtěte také recenzi na operu Korunovace Poppey z festivalu Grimeborn v Arcola Theatre