RECENZE: Rozmarný duch (Blithe Spirit), Duke Of York's Theatre Londýn ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje inscenaci Richarda Eyra podle populární hry Noela Cowarda Rozmarný duch, která se právě hraje v londýnském Duke Of York's Theatre.

Jennifer Saunders v inscenaci Rozmarný duch. Foto: Nobby Clarke Rozmarný duch (Blithe Spirit) Duke of York's Theatre,

10. března 2020

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Ano, máme tu další uvedení věčně oblíbené historky Noela Cowarda o lidech pořádajících seance, bohémské střední třídě a pár duchách k tomu.  Hra vznikla v těžkých časech roku 1941 uprostřed druhé světové války a o pouhé tři roky později byla – nádherně a v barvě – zfilmována. Je to ryzí eskapismus, který v těch správných rukou dokáže diváky naprosto okouzlit.  

Tedy, skoro všechny.  Před pár lety nám zdejší producent, vážený a nesmírně zkušený Lee Dean, naservíroval stejný příběh ve West Endu s legendární Angelou Lansbury v roli hvězdného média, Madame Arcatiové.  Mělo to velký úspěch.  A teď je zpět se stejným titulem, byť v jiné inscenaci.  

Obsazení inscenace Rozmarný duch. Foto: Nobby Clark

Tentokrát je režisérem Richard Eyre – nesmírně zkušený a moudrý interpret v podstatě čehokoliv (ačkoliv Coward se v jeho profesním životopise objevil zatím jen jednou).  Výtvarníkem scény a kostýmů je stejně osvědčený Anthony Ward, světla vytvořil velmi známý Howard Harrison a sound design má na starosti zkušený John Leonard.  Jako konzultant pro triky a iluze na projektu spolupracoval Paul Kieve.  Když se zvedla opona, první, co mě napadlo, bylo slovo „dřevěný“: trámy, trámy, nekonečné knihovny, točité schodiště, obložení a dveře... všechno z masivního dřeva.  Ale v ten samý moment mě napadlo, že by se to stejné přídavné jméno mohlo – bůhvíproč – vztahovat i na herectví, které nás čekalo.  Netuším, proč mi to blesklo hlavou – byl ten vzhled snad až moc dokonale spjatý s počátkem 40. let, bylo to všechno příliš přeplácané, detailní a pohlcující?  Ať už byla příčina jakákoliv, naplnilo mě to neblahým tušením.

Emma Naomi a Geoffrey Streatfeild. Foto: Nobby Clark

Když přišli herci na scénu, mé nejhorší obavy se potvrdily.  Všichni jako by upadli do stejných ztuhlých, obecných gest a póz, používali stejné nepřirozené, přiškrcené hlasy a naprosto promarnili téměř každou příležitost diváka něčím překvapit.  Inscenace vznikla v koprodukci s Theatre Royal Bath a Jonathan Church Productions a možná je zamýšlena jako divadlo pro začátečníky nebo pro ty, kteří mají rádi herectví jednoduché a srozumitelné za všech okolností, bez nutnosti nad něčím přemýšlet.  

Pokud věříte, že se necháte tímto způsobem rádi „pobavit“, pak jistě neuvidíte nic špatného na tom, když se zařadíte do řad těch, kteří v hledišti uznale hýkali nebo se uculovali nad touto lehkou zábavou. V této verzi se však nedočkáte žádných upřímných salv smíchu, bláznivé frašky ani nespoutaného veselí.  Je to až moc krotké, slušné a povrchní oblastní divadlo.  Ani na minutu nenaznačuji, že by na tomto typu divadelního zboží bylo něco vyloženě špatného, ale je to nutně něco, za co chcete platit ceny West Endu?  

Geoffrey Streatfeild, Emma Naomi, Jennifer Saunders a Lisa Dillon. Foto: Nobby Clark

To už bude na vašem posouzení.  Mezitím můžete žasnout nad Jennifer Saunders (Arcatiová), která svůj komediální talent pohřbívá pod nánosem táhlého, snad kaledonského přízvuku a obočím ve stylu Susan Boyle.  Můžete zalapat po dechu, když se Lise Dillon (autorova manželka Ruth) podaří vyvolat snad jediný spontánní smích celého večera: (DLOUHÁ PAUZA.....) „Veze ji do Folkestonu.“  Oči vám vylezou z důlků, až uvidíte Geoffreyho Streatfielda (autor píšící o spiritualistech) předvádět cosi mezi Michaelem Denisonem a nepříjemně pronikavým, nosovým tenorem.  Budete žasnout nad nemístnou moderní „pouliční“ drsností Emmy Naomi (duch manželky Elvíry, která je omylem vyvolána k potížím plnému životu).  A bude vám líto Lucy Robinsonové (hýčkaná, ale litovaná sousedka, paní Bradmanová) a Simona Coatese v roli jejího mdlého manžela, místního praktického lékaře doktora Bradmana.  Na závěr obsluhuje – a ochotnicky rozlévá – drinky plochá postava služebné Rose v podání Rose Wardlawové.  

Obsazení inscenace Rozmarný duch. Foto: Nobby Clark

Pokud chcete strávit dvě nebo tři hodiny v jejich společnosti, nikdo vám v tom bránit nebude.  Radil bych však opatrnost.  Inscenace je plná dobrých úmyslů, ale místo cesty do komediálního nebe nás vede – aniž by tam kdy dorazila – do malátného a unaveného pekla.