RECENZE: Blithe Spirit (Rozmarný duch), Harold Pinter Theatre, Londýn

Naše divadelní kritička Libby Purves si vychutnala svou oblíbenou Cowardovu klasiku. Podívala se na Jennifer Saunders v inscenaci Rozmarný duch, která se právě uvádí v Harold Pinter Theatre.

Obsazení hry Rozmarný duch. Foto: Nobby Clark Rozmarný duch (Blithe Spirit)

Harold Pinter Theatre

4 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY ARCATIOVÁ: VÍC NEŽ JEN MÉDIUM

Kdysi jsem na toto Cowardovo mistrovské dílo vzala svého synovce, tehdy studenta, a největším zážitkem pro mě bylo, že netušil, že se tam objeví d----. Dokud se tak nestalo. Proto se v zájmu nastupující generace (a moudrých tet, které jim kupují lístky) tentokrát staromódně vyhnu spoilerům, i když propagační materiály leccos prozrazují.

Jennifer Saunders (paní Arcatiová) a Lisa Dillon (Ruth). Foto: Nobby Clark

Pro mě osobně byl tentokrát zážitek jiný a nečekaný. Šlo o obsazení televizní hvězdy Jennifer Saunders do role potrhlé vesnické spiritistky, madam Arcatiové. Přiznám se, že jsem neměla velká očekávání: od roku 1941 se v této roli vystřídaly celé generace hereček. Po vzoru Margaret Rutherfordové stály zástupy uznávaných komiček frontu na to, aby se mohly zahalit do bláznivých šátků a korálů, vyšlápnout na svém věrném kole kopec k vile uhlazeného Charlese Condomina na seanci („hlavu dolů, srdce vzhůru a nahoře jste cobydup!“), a pak v sérii strhujících výstupů poučovat společnost o posmrtném životě a předvádět dramatický trans. Za ta léta jsem jich viděla asi šest a nepředpokládala jsem, že mě bude Saunders bavit. Miluji sice Naprosto dokonalé (Ab Fab), ale čekala jsem přehnané pitvoření pro fanoušky a přílišnou čitelnost.

Madeleine Mantock jako Elvíra. Foto: Nobby Clark

Mýlila jsem se. V svižné režii Richarda Eyra naprosto vyniká, a to i vedle zkušeně „cowardovského“ Charlese v podání Geoffreyho Streatfeilda, rázné (a v závěru i dojemné) Ruth Lisy Dillon a Madeleine Mantock, která je jako Elvíra úžasně mrštnou, tančící a chladnokrevně kouřící sexbombou. Arcatiová v podání Saunders je sice omšelá, ale ne jako karikatura: působí spíše jako zanedbaná akademička, upřímně vědecká než přehnaně šílená. S nohama od sebe, ať už komanduje společnost do nepohodlné formace kolem stolu, utírá si křišťálovou kouli o své objemné poprsí nebo tančí v extázi a mluví neznámými jazyky, svou roli naprosto žije. Edina Monsoonová se neobjeví ani na vteřinu. Žádné šátky se nekonají, jen vzorovaný župan a klobouk, který bych si snad i sama pořídila.

Lisa Dillon (Ruth), Lucy Robinson (paní Bradmanová) a Geoffrey Streatfeild (Charles). Foto: Nobby Clark

Takže čiré potěšení. Pro většinu z nás není tato „nepravděpodobná fraška“, kterou Coward stvořil za šest dní u moře, žádnou novinkou. My dříve narození až příliš dobře známe jeho suché a s lítostí podané pozorování té frašky, jíž je vášeň, nebezpečí vzpomínek a nevyhnutelnost manželské podrážděnosti. Užíváme si velkolepou knihovnu s galerií – scénu, do které by se diváci nejraději hned nastěhovali. Baví nás elegantní slovní přestřelky, ať už ve stylu Soukromých životů mezi Charlesem a Elvírou, nebo ty až příliš povědomé hádky s Ruth. Dočkáme se tlumených světel, mrazivých modrobílých efektů a jednoho totálního blackoutu. A – bez jediného spoileru – režisér Eyre dává v závěrečných scénách naprostý prostor Rose Wardlaw v roli služebné. Naprostý prostor. Hurá. Vezměte s sebou neteře a synovce.

Uvádí se v Harold Pinter Theatre do 9. listopadu.