RECENZE: Blood Knot, Orange Tree Theatre ✭✭✭

Tim Hochstrasser recenzuje hru Athola Fugarda Blood Knot, kterou uvádí Orange Tree Theatre v Richmondu.

Kalungi Ssebandeke a Nathan McMullen v inscenaci Blood Knot. Foto: Richard Hubert Smith Blood Knot

Orange Tree Theatre

13. března 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky Jde o jednu z mnoha inscenací Fugardových her, které si připomínají pětadvacet let od konce režimu apartheidu v Jihoafrické republice. Blood Knot je Fugardovým vůbec prvním dílem z roku 1960 a představuje jakýsi milník, neboť se v něm na jednom jevišti poprvé společně objevili černošští a bělošští herci. Lze zde snadno vypozorovat zárodky témat a motivů, které autor rozvinul ve své pozdější tvorbě, a jako historický dokument je tato hra nepochybně významná. Z dramatického hlediska je však poněkud těžkopádná a zastaralá, s příliš velkým množstvím rozvleklých dialogů. Rasová politika, která by v 60. letech byla odvážná a provokativní, dnes působí až příliš schematicky. O tom, jak moc se vnímání posunulo, svědčí i nedávný spor v USA ohledně obsazení bílého herce do role, která je napsána jako rasově smíšená. To, co u Fugarda bylo průkopnické, je dnes považováno za nepřijatelné.

Kalungi Ssebandeke a Nathan McMullen v inscenaci Blood Knot. Foto: Richard Hubert-Smith

Děj se odehrává v pochmurném slumu u Port Elizabeth, který scénografka Basia Binkowska vytvořila pomocí plátů vlnitého plechu lemujících kruhovou scénu divadla Orange Tree. Dvě postele, vařič a pár základních věcí prozrazují, že jde o domov dvou bratrů, Morrieho a Zacha. Oba patří k jihoafrické barevné komunitě (takzvaní „Cape Coloured“) – mají stejnou matku, ale rozdílné otce. Morrie by mohl být považován za bělocha, zatímco Zachův vzhled je jednoznačně černošský. Hra vychází z neúprosných předsudků společnosti apartheidu založených na rasovém původu a končí u jejich ničivého dopadu na všechny zúčastněné, i na ty, kteří na tom nejsou ve společenském žebříčku nejhůře.

Zach se živí úmornou a ponižující prací jako nosič a hlídač, zatímco Morrie vzorně vede domácnost a snaží se šetřit každou penci, aby mohli opustit slum a koupit si vlastní pozemek. Zach hledá únik v alkoholu a ženách, až nakonec dojdou ke kompromisu: najdou Zachovi přítelkyni na dopisování, aby měl nějaký citový ventil. Romantické dopisy však píše Morrie, protože je vzdělanější. Události se vymknou kontrole ve chvíli, kdy vyjde najevo, že adresátka o vztah nejen stojí, ale je navíc běloška, a tedy pro ně nebezpečně nedostupná. Rozhodnou se, že se s ní setká Morrie v drahém obleku, za který utratili veškeré úspory.

Kalungi Ssebandeke v inscenaci Blood Knot. Foto: Richard Hubert-Smith

Až do tohoto okamžiku má děj, i když občas trochu pomalejší, podmanivý realismus okořeněný humorem, který oba talentovaní herci skvěle rozehrávají. Jihoafrické akcenty jsou věrohodné, pohyb po scéně přirozený a tempo svižné. Je cítit ruka zkušeného režiséra Matthewa Xiaa, který má s díly tohoto autora bohatou praxi. Bratrské pouto mezi postavami je naprosto uvěřitelné. Nathan McMullen je přesvědčivý jako puntičkářský a organizovaný Morrie, který touží po bratrově uznání a veškerou energii vkládá do snu o lepším životě. Kalungi Ssebandeke hraje Zacha s uvolněnou, ležérní elegancí; odmítá se nechat zlomit fádním životem a sází na světácký únik z reality. Kreativní tým přidal několik skvělých detailů, z nichž vyniká zvuková kulisa od Xany, která kombinuje autentické zvuky afrického venkova se syntezátory pro umocnění napětí a atmosféry.

Nathan McMullen v inscenaci Blood Knot. Foto: Richard Hubert-Smith V závěrečné půlhodině se však tón výrazně mění. Vydáváme se na cestu, která možná odpovídala tehdejší době, ale jako dramatický přechod nepůsobí přesvědčivě. Při hře na hrdiny, která začala už v jejich dětství, vyjde najevo vzájemný odpor obou bratrů. Morrie nemůže bratrovi odpustit, že mu připomíná jeho smíšený původ, a jakmile se obleče jako běloch, začne z něj vyzařovat nadřazenost. Zach pro bratra také nemá pochopení, jakmile odloží masku. Zhoubná role rasistické ideologie, která proti sobě staví různé vrstvy společnosti a korumpuje i samotné oběti systému, je dnes dobře známá. Tato dlouhá závěrečná scéna však svou délkou unavuje a působí neautenticky, jako by byla naroubována na naturalistické drama, které se do té doby vyvíjelo poklidným tempem. Působí to, jako by Fugard před psaním strávil příliš času četbou Samuela Becketta, ale nestihl ji plně vstřebat. Energie a emoční intenzita prvních scén druhé poloviny se vytrácí i přes enormní úsilí obou herců. Mnohem lépe zvládnutý a uvěřitelný příklad toho, jak rasa deformovala životy obyčejných lidí, lze momentálně vidět v inscenaci A Lesson from Aloes v divadle Finborough.

Celkově se tento výběr titulu jeví jako poněkud zvláštní volba. Ve Fugardově rozsáhlé tvorbě existuje mnoho vlivných dramat volajících po oživení, která by byla stejně dobrou nebo i vhodnější připomínkou pětadvacátého výročí konce apartheidu. Kvalitám herců i produkci nelze nic vytknout, ale člověka napadá, čeho by mohli dosáhnout s vyzrálejším materiálem od téhož autora.

REZERVACE VSTUPENEK NA BLOOD KNOT