RECENZE: Can-Can, Union Theatre ✭✭

Julian Eaves recenzuje Can-Can, který se nyní hraje v Union Theatre.

Foto: Scott Rylander Can-Can!   Union Theatre 2 hvězdičky Rezervovat vstupenky Pro všechny, kteří doufali, že uvidí velkolepý muzikál Colea Portera o bouřlivém životě v Paříži na konci století, bude toto představení zklamáním.  Nenajdete zde ani tón z jeho nádherné hudby, ani slabiku z jeho vtipných a elegantních textů.  Místo toho nás podtitul informuje, že jde o „Nový Offenbachův muzikál“.  Člověk tedy přichází do divadla s očekáváním jakési „best of“ show využívající hudbu legendárního francouzského operetního skladatele (pravděpodobně nejznámějšího díky skladbě stejného názvu, která pochází z jeho nejoblíbenějšího kusu „Orfeus v podsvětí“).  Ale ani to se nekoná.  Nikoli; místo toho, když dostanete do ruky program, zjistíte, že jde o pasticcio, tedy směs písní od široké škály operetních skladatelů, z nichž většina jsou Američané, Rakušané, Britové nebo Češi: pouze čtvrtina čísel je od Offenbacha.  A nedostatek francouzského ducha tím nekončí: libreto má k tomuto milieu na míle daleko, jelikož vychází z Pinerovy klasiky „Trelawny of the Wells“, příběhu zkoumajícího britský sociální snobismus způsobem, který by francouzské operetě byl naprosto ukradený.  Adaptátor, neúnavný Phil Willmott, je však přesvědčen o životaschopnosti tohoto nápadu a prostě vzal děj i postavy a přesadil je do Francie třetí republiky 90. let 19. století.  No, vlastně neudělal jen to.  Během procesu také odstranil většinu lehkovážné komiky původní britské hry a nahradil ji ponurou, spíše smutnou atmosférou, čímž vzniklo hořké podobenství o zmařených ambicích a metropolitních předsudcích, kterému nijak nepomáhá strnulá režie Phila Setrena a často až depresivně stinné osvětlení Matthewa Swithinbanka. Grace Manley a James Alexander Chew v Can-Can! Foto: Scott Rylander\ To je velká škoda, protože úvod slibuje mnohé.  Jenže ten je v rukou zcela jiného tvůrčího ducha.  Práce choreografa Adama Haigha je tím jediným důvodem, proč byste měli toto představení vidět – a i přes všechny ostatní nedostatky si myslím, že byste měli.  Jeho hudební inscenace jsou naprostým potěšením a úvodní scéna je toho důkazem.  Za obratného využití scény Justina Williamse a Johnnyho Rusta v podobě mobilního portálového oblouku (jedna z jejich dosud nejlepších prací) nás Haigh katapultuje do skutečného „hurikánu“ divadelního dění, který připomíná ty nejlepší kamerové jízdy Felliniho v jeho nejradostnějších chvílích.  Je úžasné vidět jeviště bzučící relativně velkým sedmnáctičlenným souborem, kde každý dělá precizně detailní věci a vypadá, že je ve svém živlu.  Pro převážně mladou partu, z níž většina svou kariéru teprve začíná, je to přesně to, co při práci na podobných projektech potřebují.  Od začátku si vás získají a vy si jejich mladistvé kouzlo oblíbíte – čemuž napomáhá i přítomnost zkušenějších kolegů, jako jsou Richard Harfst, PK Taylor, Mark Garfield a Corinna Marlowe.  Kdyby si jen zbytek inscenace udržel tuto náladu. James Alexander Chew, Emily Barnett Salter, Kathy Peacock a Kasey Claybourn v Can-Can! Foto: Scott Rylander Místo toho zbývají v podstatě jen taneční čísla, která divákovi zvednou náladu.  A ty nás skutečně povznesou: Haigh opravdu ví, jak ukočírovat své síly a vytvořit naprosto svěží efekty, kdy v jednu chvíli připomene Massinovu „Gaite Parisienne“ a v další Balanchinovy složité skupinové pohyby, nebo dokonce „Američana v Paříži“ Gena Kellyho – což je velmi náročný úkol, který se Haighovi daří s malířskou přesností.  Toto je choreografie nejvyšší úrovně a jeho finále – na které se oplatí počkat – je naprostým ohňostrojem energie a explozivních efektů.  Ano, má ve zvyku zrychlit z nuly na sto za vteřinu: jsou chvíle, kdy člověk touží po pomalejším tempu, plynulejší frázi nebo prostě jen po tichu a klidu – například efektní výstřelky pas-de-deux milenců ve druhém dějství by mohly být působivější, kdyby se k nim dospělo o něco svůdněji.  Ať tak či onak, herci dostávají každou příležitost předvést své bravurní kousky – desítky a desítky skoků u pánů (James Alexander-Chew vám vyrazí dech), neustálá překvapení generovaná nekonečnými změnami úhlů a několik opravdu efektních prvků pro dámy.  Je to čirá radost. Damjan Mrackovich s Kathy Peacock v Can-Can!. Foto: Scott Rylander Soubor byl rozhodně vybrán pro svou schopnost dostát nárokům, které na ně choreograf klade.  Jedná se však o operetu a vyžaduje se od nich také zpěv, přičemž hudba není vůbec snadná.  Je sice líbivá, ale klade velké nároky na hlas.  Prostou pravdou je, že tento materiál potřebuje silnější a vyvinutější hlasy.  Pouze ve sborových číslech, kde mohou hlasy spojit, znějí patřičně jistě.  Jinde, v sólových číslech, je někdy až znepokojující sledovat, jak moc jsou přetíženi hudební linkou, nároky na techniku, intonaci a srozumitelnou výslovnost.  I v tomto komorním prostoru mají někteří problém přezpívat doprovod jediného nástroje (hudební nastudování Rosa Lennox, která se sama často dostává do potíží u malého klavíru v rohu jeviště: zdá se, že si je jistější s klarinetem, na který také hraje).  Hudební aranže jsou dílem Richarda Bakera, který udělal, co mohl, aby spojil nesourodé prvky hudební palety show do „partitury“ (včetně několika sekcí závislých na orchestrálním playbacku), ale stále se jedná jen o přehlídku „největších hitů“: bez recitativů či propracovanějších scén a s přílišným spoléháním na prosté opakování refrénů zákonitě chybí rozmanitost formy, což vede k monotónnosti, která se stává předvídatelnou a postupně z inscenace vysává energii. Foto: Scott Rylander To opět souboru nijak nepomáhá vytěžit z příležitosti maximum.  Nedávno se v Berlíně objevilo převratné zpracování „U bílého koníčka“, které ukázalo, jak je možné vzít velkou klasickou operetu a přetvořit ji do podoby moderní zábavy tak, aby seděla dnešním hlasům a stylům.  S takovým obsazením by to byl možná rozumnější a konstruktivnější přístup.  Namísto toho musí Damjan Mrakovich v roli romantického hrdiny Christiana Bontouxe nutit svůj hlas do poloh, které mu zjevně nesedí; jeho partnerka Kathy Peacock v roli Jane sice předvádí solidní techniku, ale obsadit ji při debutu do role s vzletnou melodií Hanny Glawari z „Veselé vdovy“, napsanou pro podstatně vyzrálejší ženu, je poněkud kruté.  A tak dále.  Emily Barnett-Salter podává nespoutaný výkon jako vulgární Yvette, ale hudba ji nutí tlačit na hlas způsobem, který nemůže být příjemný.  Goulue v podání PK Taylora v převleku je sice potěšením – v takovém tom lacinějším stylu „Klec bláznů“ – ale její hudební party by potřebovaly přehodnotit.  Mohl by pokračovat, ale myslím, že pointa je jasná. Obsazení Can-Can! Foto: Scott Rylander Divák pookřeje pokaždé, když přijde taneční číslo, ale čekání mezi nimi může být dlouhé.  Mezitím musíte poslouchat spoustu poněkud strojených dialogů.  Někteří herci dělají, co mohou, aby svým postavám dodali šmrnc, ale scénář jim jde málokdy naproti.  „Trelawny“ měla při premiéře vlažné recenze, a když se uvádí od té doby, producenti dbají na hvězdné obsazení s umělci, kteří mají zkušenosti a dovednosti na to, aby překlenuli její slabiny.  Spíše než aby tento pracovitý soubor podpořil, je k nim takový scénář neúprosný.  Je sice úžasné vidět takový dav tančit ve spektakulárních velkých číslech, ale kdyby se show dokázala o tuto sílu opřít a vystavět se kolem nich víc...  Kostýmy Penn O'Gara jsou pohledné a jako by vypadly z galerie impresionistů, ale režisér si s tímto mixem vysoké buržoazie a polosvěta zřejmě neví rady: až příliš často jsou herci ponecháni jen tak stát, tápou bez jakéhokoli vedení a do svých rolí se vůbec nedokážou převtělit.  Taneční čísla jsou provedena odborně, ale herectví je naproti tomu hrubé a nedokončené.  Divadlo je v konečném důsledku o vztahu mezi těmi na jevišti a těmi v hledišti; naštěstí se zdá, že jeden z tvůrčích týmů to pochopil – jeho úspěch však slouží jen k tomu, aby zvýraznil nedostatky v ostatních odděleních. Do 9. března 2019

REZERVOVAT VSTUPENKY NA CAN-CAN