RECENZE: Closer To Heaven, Above The Stag Theatre Londýn ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí Closer to Heaven, muzikál Jonathana Harveyho a The Pet Shop Boys, který se právě uvádí v divadle Above The Stag.

Closer To Heaven

Above The Stag

10. července 2019

4 hvězdy

Rezervujte zde V rámci postupné inscenace kompletního divadelního díla Jonathana Harveyho přichází toto divadlo s obnovenou premiérou téměř dvacet let starého muzikálu, na kterém spolupracovali The Pet Shop Boys. Příběh sleduje dysfunkční shledání otce a dcery v nablýskaném, leč pochybném prostředí londýnských klubů.  V úchvatné scénografii Davida Shieldse – prosté a zároveň panoramatické – a za geniálního svícení Jacka Weira (světla jsou zde naprosto KLÍČOVÁ) sledujeme svižnou inscenaci režiséra Stevena Dextera. Ta je organicky propojena s idiomatickou a charakterní choreografií Ashleyho Lukea Lloyda. Vidíme směsici postav z polosvěta, které se míhají sem a tam a jejichž příběhy se kříží ve scénách téměř neustálé tmy, protnuté křiklavě úžasným neonem a vybranými videoanimacemi Bena Waldena.   Je to pastva pro oči a díky zajímavě eklektické partituře PSBs, která v těchto filmových scénách buď duní, nebo jemně brnká, je to většinou i radost pro uši.  Ačkoliv jejich pokusy o recitativy jsou často váhavé, samostatná čísla jsou vynikající.  Například píseň „For All Of Us“ jsem neslyšel od té doby, co jsem viděl původní produkci v The Arts Theatre, a i po dvou desetiletích působí stále svěže.

Méně jistý v kramflecích je Harveyho scénář, kterému chvíli trvá, než se v meandrujících scénách téměř nekonečně vysvětlující první poloviny najde. Vše se zlepší v závěru dějství, kdy otec-recidivista znovu vrhá sám sebe na cestu drogového zatracení – což ho vede blíž k peklu než kamkoliv jinému.  Tyto eschatologické dialogy však celkově nejsou tím, o čem show zdánlivě vypovídá.  Pokud si najdete chvilku – nebo deset – na přečtení obsáhlého článku v programu, kde „kluci“ probírají svůj přístup k dílu a spolupráci s Harveym, vyplyne z něj záměr vytvořit jakýsi průzkum nálady či atmosféry.  Možná něco jako popové album.  Jen přenesené na jeviště.  Vzhledem k tomu, že jejich živá show byla v posledním desetiletí od počátku silně ovlivněna filmem, scénografií a architektonickým designem, dává to určitý smysl.  Při kritickém hodnocení tohoto představení je patrně nejlepší mít toto na paměti.

Ústřední postavou je ikonická Billie Trix, které zde propůjčila neobvykle výraznou a temnou podobu Adele Anderson z uskupení Fascinating Aida.  Je to jakýsi mix Maršálky z ‚Růžového kavalíra‘ a konferenciéra z nejuznávanějšího muzikálu Neila Tennanta a Chrise Lowea ‚Cabaret‘; ráda komanduje ostatní a komentuje lásku a její mnohonásobné radosti i trýzně, přičemž se zaplétá do tolika milostných afér a intrik, kolik je jen možné.  Stejně jako zbytek scénáře, i Trix je v nejlepší formě v druhé polovině: její píseň ‚Friendly Fire‘ je nádherně inteligentním komentářem ke generaci a postojům, které reprezentuje, a Anderson přesně ví, jak ji prodat s nejlepším účinkem. Zajímavé je, že jak její role postupně temní, nachází v ní stále více humoru, aby projasnila stíny, do kterých nás zavádí.

Stejně obdivuhodný je i druhý prvek, který nás provází tímto bahnem nemorálnosti a nejistoty: „Slušňák“ Dave v podání sympatického nováčka Blakea Patricka Andersona (pokud vím, nejsou s Adele příbuzní), právě dorazil do velkoměsta ze značně méně osvíceného a dekadentního Irska, a velkou část show sledujeme právě jeho nezkušenýma a důvěřivýma očima.  BPA odvádí skvělou práci a jeho cesta celým představením je to nejbližší, co v kusu máme ke skutečně propracovanému vývoji postavy.

V těsném závěsu za ním je jeho občasná milá, přímočará a cílevědomá Shell Christian v podání Maddy Banksové.  Ta se musí probíjet řadou víceméně neuspokojivých vztahů s muži, včetně svého otce – Vica Christiana v podání Christophera Howella – a go-go tanečníka a aspirujícího popového zpěváka Davea.  Tyto vztahy se však hroutí na úskalích zneužívání návykových látek a komplikované bisexuality obou stran.  Dave totiž musí nejen odrážet návrhy otce své přítelkyně (doufám, že to všechno stíháte sledovat), ale také se zaplete s místním drogovým dealerem Leeem z Mile End. Toho hraje vždy charismatický čerstvý absolvent MTA Mikuláš Urbánek, který má – pro změnu – své vlastní démony, se kterými musí bojovat.

A tím potíže nekončí.  Další komplikací této už tak přeplněné scény je dravý hudební producent a prvotřídní slizák Bob Saunders, který slibuje, že z Davea udělá popovou hvězdu: je to další šťavnatá kreace nonšalantního a vtipného Iana Hallarda, který jako by si ani nevšímal těžkého břemene dějových detailů, které musí do mixu vnést v poměrně pozdní fázi.  On sám má – no ovšem – své vlastní vztahové napětí, které mistrně vyvolává schopný Aidan Harkins jako jeho přisluhovač Flynn.  Celý obrázek doplňuje kvarteto tanečníků a přicmrndávačů: super-atletický Rhys Harding a jemněji stavěný Matthew Ives, a neustále zaměstnané dívky Billie Hardy a Hollie Smith-Nelson.

Nebudu předstírat, že mi tato zápletka byla úplně jasná, když jsem show viděl poprvé, ale rezonovala ve mně natolik, že jsem se těšil na další zhlédnutí.  Při druhé inspekci jsou ty komplikované vzájemné vztahy o tolik srozumitelnější.  Ale samozřejmě, v dnešním světě nelze očekávat, že se diváci vrátí dvakrát, jen aby rozpletli kličky nahuštěného vyprávění.  Když se – konečně! – všechny tyto prvky na jevišti pracně poskládají a vysvětlí, Harvey se pak usadí a začne zkoumat jejich smysluplnější a poutavější interakce.  I přes pár výrazných obnovených uvedení od své původní premiéry však tato show zůstává oříškem a všechny základní problémy v ní přetrvávají.

To by však nemělo odradit fanoušky autorské dvojice, kteří stvořili slušnou řádku vynikajících písní. Ty jsou zde předvedeny v poctivých výkonech talentovaného a oddaného souboru.  První polovina se možná trochu toulá, ale odměna v té druhé za tu vytrvalost rozhodně stojí.  Bavte se!

VSTUPENKY NA CLOSER TO HEAVEN

Foto: PGB Studios