RECENZE: Constellations (Souhvězdí), Samuel J. Friedman Theatre ✭✭✭✭✭

Foto: Joan Marcus Constellations (Souhvězdí)

The Samuel J. Friedman Theatre

15. ledna 2015

5 hvězdiček

Začněme těmi balónky. Nad lesklou obsidiánovou podlahou, na níž stojí obdélníkové pódium – rovněž černé a v lesku – jich visí celá řada. Tak vypadá scéna Toma Scutta pro výjimečnou hru Nicka Paynea s názvem Constellations, kterou nyní uvádí divadlo Samuel J. Friedman na Broadwayi v produkci londýnského Royal Court Theatre pod režisérskou taktovkou Michaela Longhursta.

Většinou jsou to bílé, nebo možná krémové balónky. Je jich spousta. Proč vlastně?

Jak děj plyne, objeví se zmínka o situaci, kdy byl umírající pacient obklopen balónky, což musí být jasný styčný bod. Když ten moment nastane, poskytne divákovi jakési zpětné prozření. Od té chvíle balónky symbolizují neustále přítomnou možnost smrti.

Ale není to jen o tom. Zjednodušeně řečeno, balónky začínají jako ploché, dvoudimenzionální předměty. Teprve když se nafouknou, získají – opět zjednodušeně – třetí rozměr. A každý nafouknutý balónek není nikdy naprosto stejný jako jiný, pokud v něm není přesně stejné množství vzduchu. Můžete se na ně dívat a myslet si, že jsou totožné, ale v jádru jsou odlišné.

Scuttova scéna tak vizuálně reprezentuje vědecké principy, které se Payne v Constellations snaží prozkoumat a vysvětlit. Ústřední motiv staví na teorii, že každý okamžik, kdy jsme se rozhodli něco udělat, stejně jako každý moment, kdy jsme se nerozhodli nebo se rozhodli něco neudělat, existuje souběžně v sadě paralelních vesmírů: v multivesmíru nekonečných variací.

Podobně jako teorie chaosu tvoří základy Stoppardova mistrovského díla Arkádie, tak i teorie multivesmíru podpírá Payneovo Souhvězdí. Ale nemusíte teorii rozumět dříve, než hru uvidíte, abyste si ji užili. Payneův text je křehký, plný upřímnosti a citu a ukazuje se být úchvatným a strhujícím divadelním zážitkem.

Je nepravděpodobné, že byste kdy viděli hru jako je tato. Je oslnivá v každém ohledu.

Dvoučlenné obsazení mapuje v rámci multivesmíru možné vztahy dvou lidí, Rolanda a Marianne. Vidíme jejich setkání, rande, začátky vztahu, nevěru, rozchod, opětovné shledání, svatbu a následný přímý střet se smrtelností. Přestože jde o základní prvky příběhu, každý z nich je zobrazen několikrát a různými způsoby, jak jsou zkoumány nesčetné možnosti, které multivesmír nabízí.

Herci tak scénu za scénou opakují v podstatě stejné repliky, ale s jiným důrazem či záměrem, nebo jako mírně odlišné verze týchž postav. To by se celkem pochopitelně mohlo stát únavným a repetitivním. Ne však v Longhurstově velkolepé produkci.

Herecké výkony jsou té nejvyšší úrovně. Každé slovo, každá pauza, každé gesto – vše je přesně kalibrováno a promyšleno tak, aby zajistilo maximální pozornost a skutečné vtažení do mnoha nesourodých životů těchto dvou fascinujících postav. Jakmile jsou v úvodních scénách položeny základy, má Payneovo dílo volné ruce k prozkoumání všech způsobů, jak se tento vztah může vyvíjet, přičemž všechny mohou vést k témuž konečnému bodu, nebo alespoň k jednomu z nich.

Cestou narazíme na velmi vtipné scény, momenty plné nedorozumění a hněvu, scény sžíravé upřímnosti a brutálního realismu – je to mozaika prožitků, které dohromady vytvářejí bohatý a komplexní obraz propletených životů.

Jake Gyllenhaal se v roli obyčejného včelaře Rolanda ukazuje jako naprosto dokonalý. Jeho britský přízvuk je bezchybný, stejně jako jeho cit pro obyčejnost tohoto jemného a milujícího muže, který začne Marianne zbožňovat – a potřebovat. Každá verze každé opakované scény je v Gyllenhaalově podání jiná a on chytře dovoluje publiku sledovat mihotavé změny v každé variantě jeho života, kterou vidíme.

Přesvědčivě zprostředkovává trapnost i pochopení pro potlačovanou frustraci a hlubokou pravdu své lásky. Je to úžasný, technicky až neuvěřitelný výkon – fascinující a srdceryvný rovným dílem.

Ruth Wilson je stejně skvělá a technicky obratná jako svérázná vědkyně, která se stane láskou Rolandova života. Wilson do kusu vnáší vítaný drzý humor, zejména když jím prosekává střízlivou fasádu Gyllenhaalova „mužného“ Rolanda. Je velmi, velmi vtipná, ale také křehká, přísná a nespravedlivá – ať už situace vyžaduje cokoli, Wilson to dodá.

A někdy jsou tyto volby nečekané a o to odměňující. Obzvláště působivý byl způsob, jakým oba herci zvládli několik scén, kde Roland žádá Marianne o ruku – rejstřík emocí v těchto několika okamžicích byl skutečně dechberoucí a museli byste mít srdce z kamene, aby v průběhu této sekvence alespoň jednou neroztálo.

Některé aspekty hry jsou velmi pochmurné, ale Gyllenhaal i Wilson zajišťují, že lidskost a realismus jejich postav ostří této temnoty otupují. Je prostě nádherné vidět tak talentované, kreativní a rezonující herecké výkony.

V této inscenaci všechno ladí. Světelný design Leeho Currana je neposkvrněný a odborně umocňuje pocit prožitku z multivesmíru. Hudba Simona Slatera je uhrančivá a žene vpřed tep celého dramatu.

Kdo by si pomyslel, že hra tak pevně ukotvená ve vědeckých principech, která s takovou syrovou a pronikavou upřímností čelí samotnému konci v objetí smrti, může být zároveň radostná a naprosto životodárná? Nick Payne. Ten podle mého názoru v Souhvězdí „přestoppardoval“ i samotného Stopparda. To je vskutku úspěch.

Dokonalý kus divadelní vynalézavosti. Okouzlující.

Pro více informací o této hře navštivte webové stránky inscenace Constellations.

http://youtu.be/Xp5dvDj6hj0