RECENZE: Coriolanus, Donmar Warehouse ✭✭✭

Coriolanus v Donmar Warehouse Coriolanus Donmar Warehouse 1. ledna 2014

V restauraci Hix Soho jsme si na doporučení Finbara – nadějného umělce a sochaře s titulem z výtvarného umění, který při obsluze bravurně zvládá step – daly s dcerou Sussex Pond Pudding. Je to jeden z těch sytých, neuvěřitelně sladkých a naprosto vynikajících anglických vařených pudinků, který je ideální pro deštivý a chladný zimní večer, zvláště když se podává s pořádnou dávkou smetany. Uvnitř nás navíc čekalo překvapení v podobě bergamotu. Vychutnávání tohoto dokonalého dezertu znamenalo mírný spěch do Donmaru, kde se právě uvádí inscenace Coriolanus v režii Josie Rourke.

Vlastně jsme se ani nemuseli namáhat.

Podobně jako onen bergamot v pudinku, i Tom Hiddleston je ústředním bodem této inscenace. Tím však veškerá podobnost s oním dezertem končí.

Hiddleston byl v předchozích produkcích Donmaru příkladný – jako dokonalý Cassio v Othellovi i jako mistrovský a do detailu prokreslený doktor Lvov v Ivanovovi. V tomto kuse je bezpochyby nejlepším hercem na scéně, ale režijní „vize“ Josie Rourke bohužel sráží každý aspekt Shakespearovy hry na kolena.

Ať už si o shakespearovských inscenacích Grandage nebo Hytnera myslíte cokoli, téměř vždy vyprávějí příběh srozumitelně. Možná jim chybí švih, vize nebo i nosná myšlenka, ale divákovi umožní pochopit děj, motivace a souvislosti. Jedinou skutečně tragickou částí Coriolana v podání Rourke je její vlastní přínos: nedostatek pochopení, absence jasnosti a neschopnost vyprávět příběh.

Jak se první dějství vleče kupředu, člověk nemá ani na vteřinu pocit, že by kdokoli na jevišti tušil, co dělá nebo proč. Prázdné tváře zírající do publika, neintuitivní inscenování, které připravuje intimní momenty o jejich kouzlo, křik, uměle naroubovaný humor a naprosté nepochopení síly jazyka – to je tak žalostné, jak jen může profesionální shakespearovská produkce být.

Deborah Findlay je skvělá herečka, ale její Volumnia je naprosto nečitelná. Jako nějaká příšerná natahovací panenka se potácí po scéně a přehrává, přičemž mezi ní a Hiddlestonovým Coriolanem není ani náznak mocenské hry, která by tam měla probíhat. Birgitte Hjort Sørensen v roli Virgilii, Coriolanovy manželky, působí, jako by si spletla hru; její projev i přístup jsou zcela mimo. Měla by raději zůstat u seriálu Vláda (Borgen). Mark Gatiss je jako Menenius uměřený (což je požehnání), ale jeho postavě ani záměrům nic nedodává celistvost.

V kategorii nesnesitelných výkonů skončili Elliot Levey jako Brutus (přílišná artikulace, více se zajímá o sebe a zvuk vlastního hlasu než o ansámbl), Rochenda Sandall jako První občan (upřímně, přestaňte s tím nosovým křikem), Helen Schlesinger jako Sicinia (neřeším změnu pohlaví postavy, prostě jen hrajte) a Mark Stanley jako Druhý občan (vesnický prosťáček). Peter de Jersey není jako Cominus špatný, ale ani dobrý.

Hadley Fraser jako Aufidius obstojí (ten vous!), ale bojové scény vypadají spíše jako balet než nebezpečný boj muže proti muži a není zde dostatečně patrná ona smrtelná nenávist, kterou k sobě Aufidius a Coriolanus chovají.

Hiddleston pro tu roli rozhodně má vizáž, a když poprvé vstoupí na scénu, napětí a vzrušení, které vyvolá, je hmatatelné. Některé monology zvládá výborně a je plně oddán tomu, aby vize Josie Rourke uspěla.

Problém je v tom, že tato vize uspět nemůže, protože – popravdě řečeno – žádná vize neexistuje. Její režijní volby jsou špatné. Klade velký důraz na moment, kdy se Hiddleston v bolestech sprchuje, svlečený do půl těla, a předvádí divákům svou vypracovanou postavu a čerstvé šrámy z bitvy s Aufidiem. Je to jeden z těch momentů „podívejte, filmová hvězda se svléká“, který je v jádru trapný, ale Hiddleston ho díky svému nasazení dokáže ustát. O to více však zmate, když jeho postava následně odmítá ukázat jizvy lidu, který se jich dožaduje. Přidáním scény ve sprše Rourke vytváří problém, který v textu není, a zatemňuje skutečné motivy hry.

Není pochyb o tom, že s dobrým režisérem by Hiddleston mohl být strhujícím Coriolanem – ale ne s Rourke. Měli jsme raději zůstat u toho pudinku.