RECENZE: Di a Viv a Rose, Vaudeville Theatre ✭✭✭✭

Foto: Johan Persson Di a Viv a Rose

Vaudeville Theatre

26. ledna 2015

4 hvězdičky

V prvním dějství kupuje kypící Rose tři velké žluté mísy skoro za hubičku. Přinese je do domu, který sdílí se svými kamarádkami ze studií, Di a Viv, a hrdě je vybalí. Teprve když je postaví na linku, zjistí, že mají vadu – nedrží rovně. Jen tak tam prázdně viklají. Ale chytrá Viv přilepí ke každému dnu trochu lepicí gumy Blu-Tack, aby je stabilizovala, a rázná Di je naplní ciderem. Díky pomoci tří přítelkyň se tyto nepraktické, prázdné nádoby stávají užitečnými. Později, ve druhém dějství, roky poté, co tato trojice přestala sdílet společné bydlení, se ty pošetilé kymácející se mísy stávají dojemným symbolem dávných časů, kdy tyto tři přítelkyně žily spolu a život byl prostší.

Žluté mísy samozřejmě představují tyto ženy. Když se s každou z nich setkáváme poprvé, žádná není úplně v pořádku, nefunguje zcela jako plnohodnotná lidská bytost a je víceméně prázdná. Ale s pomocí ostatních dvou se každá stává silnější, pevnější a schopnější života. Čelí svým chybám, vidí, jak je jejich přítelkyně napravují, a jdou dál – produktivní, plné naděje a žijící naplněné, i když nečekané či chaotické osudy.

Di a Viv a Rose, hra napsaná ženou (Amelia Bullimore), režírovaná (zručně a s vervou) ženou (Anna Mackmin), s choreografií od ženy (Scarlett Mackmin) a v hlavních rolích se třemi ženami (Samantha Spiro, Tamsin Outhwaite a Jenna Russell), se právě uvádí ve Vaudeville Theatre. Přítomnost tolika ženských tvůrkyň v jedné produkci na West Endu je sama o sobě důvodem k oslavě, ale hra Di a Viv a Rose si zaslouží uznání v mnoha ohledech. Bullimore ostře pozoruje své postavy a jako každý dobrý dramatik zabývající se domácími a osobními tématy odkrývá vrstvy každé z trojice přítelkyň kousek po kousku, ne nutně lineárně, a odhaluje jejich niternou podstatu. Není to hra pro ženy, je to hra o ženách. A co víc, je to hra o přátelství; dlouhém, vytrvalém přátelství.

Je to vtipné, místy až bláznivé, plné citu a protkané nitkami žalu, tragédie a takových těch konfrontačních hádek, které spolu mohou vést jen skuteční přátelé. Dialogy autorky Bullimore jsou svižné a břitké; světy a společenské třídy se střetávají na bitevním poli vysoké školy, kde se odhalují, diskutují a přijímají rozdíly. Každá z trojice je osobitá, výrazná a velmi lidská. Pocit rozvíjejícího se přátelství v průběhu desetiletí je vykreslen v jiskřivých detailech.

Je nepravděpodobné, že by vzniklo lepší nastudování této hry; všechny tři hvězdy jsou dokonale obsazené a každá dává své postavě rozměr, který přesahuje samotný text.

Klíčem k trojici je Jenna Russell jako kypící, po mužích toužící, života si užívající a neuvěřitelně iritující Rose. Dokonale vystihuje vytrvalost Rose, která tvoří základ její postavy – milovnice vaření, zvědavé a promiskuitní studentky, která se snaží uniknout své rodině. Nelze ji nevnímat jako tu „všemocnou“ přítelkyni, aristokratickou, loajální a až hloupě upřímnou. Navzdory svým chybám je neodolatelná. Russell vyzařuje radost – dlouho nezapomenu na obraz, jak leží na zádech na pohovce a ochlazuje si své upracované „nádobíčko“ stojanovým větrákem.

Outhwaite je ve skvělé formě jako archetypální sportovní lesba, které matka posílá dorty a balíčky útěchy, ale netuší, že její dcera je gay. Je přímá a klidná, a když se jí zhroutí svět, ta bolest je hmatatelná, drásavá a citlivě podaná. Její smuteční řeč ve druhém dějství je obzvláště silná, vyvrcholení celého večera. Neuvěřitelně smutné, ale ne sentimentální – Outhwaite zde chytře a přesvědčivě ukazuje, jaké to je ztratit celoživotní přítelkyni.

Spiro je kousavá, pichlavá, intelektuální a odtažitá; cílevědomá, zoufale osamělá duše, která nachází útěchu a útočiště u svých nepravděpodobných kamarádek ve sdíleném domě. Její vlasy a kostýmy jsou skvělé (skvělá práce Paula Wickse) a nejobtížnější postavě z celé trojice dodává vhled a pochopení. Její závěrečná scéna s Outhwaite je skutečně působivá.

Dvakrát, možná třikrát, se tón hry změní v jediném okamžiku, ale nikdy to nepůsobí nepatřičně a autorka i herecké obsazení každého takového zvratu plně využívají. Tyto tři talentované herečky si snadno poradí s hutnými tématy druhého dějství. První dějství se více zaměřuje na příležitosti a možnosti – druhé dějství se zabývá následky a úpadkem.

První dějství má za cíl být vtipnější a v podstatě se mu to daří. Druhé dějství, ač zjevně temnější, je stále vtipné – ale je také konfrontační. A drásavé. Zejména ve druhém dějství se objevuje mnoho nesouvisejících tragédií a některé události se zdají být v rozporu s různými úhly pohledu a povahovými rysy tak pečlivě budovanými v první části. Ale takový už je život – nekonzistentní a nespravedlivý – a hra i postavy autorky Bullimore tuto pravdu odrážejí.

Ve druhém dějství je neobyčejná pasáž, kde se Spiro nekontrolovaně a dlouho směje. Nakonec rozesměje i Outhwaite – protože postavy jsou naprosto srozumitelně vykresleny, je ten dechberoucí, nepotlačitelný a směšný smích nakažlivý a pochopitelný. V rukou méně zkušených tvůrců by tato scéna mohla selhat a být téměř k nepřežití. Ale těmto třem herečkám se tak úspěšně podařilo přiblížit nám tyto tři odlišné, leč propletené životy, že to celé rezonuje upřímností. Málokdo by se v takové situaci někdy neocitl; málokdo by však dokázal to, co zde předvádí Spiro.

Scéna Paula Willse nejlépe vyniká při zobrazení domu, který trojice sdílela; scény z New Yorku a vlakového nádraží jsou méně zdařilé. Při přesunu z prostor Hampstead Theatre, kde měla dřívější verze této hry v roce 2013 úspěšný život, se také ztratila značná část intimity.

Je to vzácné potěšení vidět tři herečky tak nádherně spolupracovat. Jejich lidskost a humor zajišťují, že pozornost nikdy neopadne a úsměv (ať už radostný, nebo hořký) není nikdy daleko. Obsazení hereček, které jsou zjevně starší než postavy v prvním dějství, se zprvu zdá zvláštní, ale rozhodnutí je to správné – a je zajímavé sledovat účinek, který to má na vývoj hry. Pojem „tehdejších“ postav je nějakým způsobem přítomen i v „současných“ scénách a neustále nám připomíná, že naše současné já je produktem našeho já v minulosti. Jsme tím, čím se staneme.

A naši skuteční přátelé s námi budou vždycky. Ať se děje cokoli.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA DI A VIV A ROSE JEŠTĚ DNES