RECENZE: Dry Land, Jermyn Street Theatre ✭✭✭✭

Dry Land (Souš)

Jermyn Street Theatre

05/11/15

4 hvězdičky

Koupit vstupenky

Hra Dry Land si svou premiéru odbyla před rokem v newyorském Here Arts Centre, kde sklidila velké uznání kritiky i diváků. Společnost Damsel Productions si tento titul vybrala jako svou vůbec první produkci pro britskou premiéru. Cílem této společnosti je „provokovat, inspirovat, šokovat a... bavit pravdivým a upřímným zobrazením ženské zkušenosti“. V tomto ohledu se jim bezpochyby daří.

Autorka Ruby Rae Spiegel, čerstvá absolventka Yaleu, které je stále teprve 22 let, napsala výjimečně vyzrálý kus. Nejpůsobivější je na něm to, jak neuvěřitelně věrohodný portrét dospívání a teenagerských dilemat nabízí. Existuje jen málo her, které dokáží zachytit kombinaci křehkosti a často přehnaně suverénní vnější jistoty, která maskuje vnitřní nejednoznačnost, pochyby o sobě samém a úzkost. A přesně to tohle osmdesátiminutové drama dělá. Ukazuje postupný přerod v dospělost, sice naturalistickými, ale zcela věrohodnými prostředky. Celkově vzato je tato hra významným, i když bezesporu znepokojivým počinem.

Ocitáme se v šatně u bazénu na dívčí střední škole na Floridě. S jednou krátkou výjimkou zůstáváme na tomto místě po celou dobu. Jednoduchá a efektní scéna Anny Reid nabízí jen blok skříněk, pár laviček v popředí a dva východy – k bazénu a do sprch. Děj se odehrává ve chvílích, kdy se dívky připravují na plavecký trénink nebo se z něj vracejí. Obě hlavní hrdinky jsou v plavání vynikající a mají reálné vyhlídky do budoucna. I kostýmy jsou tedy omezeny na plavky a vrstvené oblečení pro venkovní svět. Je to víceméně uzavřený svět, do kterého jen občas vstoupí vedlejší mužské postavy.

Tato hra je zdánlivě o potratu, a i když člověk nechce prozrazovat děj, je v podstatě nemožné o díle smysluplně diskutovat bez podrobného rozboru tohoto tématu. Představení začíná scénou, kdy Amy (Milly Thomas) vyzývá Ester (Aisha Fabienne Ross), aby ji tloukla do břicha stále silněji s cílem vyvolat potrat. Děj je prokládán stále zoufalejšími pokusy o ukončení těhotenství, které vrcholí naturalistickým vyobrazením vyvolaného porodu mrtvého plodu. Na tuto scénu se dívá jen velmi těžko a pro Thomasovou a Rossovou jde o pozoruhodný herecký výkon, v němž v okamžiku extrémního traumatu předvádějí jedinečné pouto.

Mám určité výhrady ke zpracování tohoto tématu. Je samozřejmě zcela na autorce, jak se rozhodne materiál prezentovat, a psaní není v žádném bodě samoúčelné nebo přehnaně didaktické. Domnívám se však, že bylo promarněnou dramatickou příležitostí nenechat postavy prozkoumat možnost, že by Amy dítě donosila. Tím se nestavím na žádnou stranu v debatě o potratech, pouze vyjadřuji lítost nad tím, že v situaci, která je již tak bohatě vykreslena, nebyla prozkoumána další vrstva možností.

Nicméně charakterizace postav nepostrádá věrohodnost a detaily ze života obou hlavních představitelek vykresluje s obdivuhodnou precizností. To, co dělá tento dramatický debut tak zapamatovatelným, není ani tak strohé zpracování ústředního tématu, jako spíše fakt, kolik aspektů dospívání je v této relativně krátké hře načrtnuto a věrohodně integrováno.

Zatímco bulvární titulky plnily zprávy o divácích, kteří během představení omdlévali, a o amerických divadlech, která hru odmítla uvést, já jsem si z tohoto zážitku odnesl především obdiv k tomu, jak přirozeně obě mladé ženy v centru dramatu propojovaly debaty o odcizení v rodině, poruchách příjmu potravy a sexuálním objevování i ambivalenci. Nebyl to ani portrét neustálého a harmonického přátelství: na jedné straně tu byla stínová malichernost a podlost, na druhé straně jímavá přímost a dospělá loajalita. Ani Amy, ani Ester nejsou vyloženě sympatické postavy, ale jsou naprosto uvěřitelné – podobně jako byl pro jinou generaci naprosto věrohodný Holden Caulfield z Kdo chytá v žitě se vší svou detailní rozervaností a citově úzkostným zmatkem.

Na obou výkonech zapůsobilo, kromě technické zručnosti a škály emocí, pečlivé předznamenání témat a vlastností, které se naplno projevily až zpětně. Ukazuje se, že Amyino naštvané, frajerské sebevědomí zakrývá velkou křehkost a zranitelnost, zatímco Esteřina zdánlivá plachost a upejpavost před ostatními dívkami v sobě skrývá tvrdost a cílevědomost, která její vrstevnice dalece převyšuje.

Důležité jsou i další, menší role. Pro rovnováhu hry je klíčová Reba (Charlotte Hamblin), které zcela chybí neurotická dravost obou hlavních protagonistek. Je se sebou spokojená způsobem, jakým ony ne, hrou proplouvá, uvolňuje napětí a přináší několik momentů ztřeštěného a „zhuleného“ humoru. Stejně tak je tu velmi jemné herectví Dana Cohena v roli Victora, jehož scéna s Ester sice vybočuje z hlavního směru hry, ale strukturálně je důležitá tím, že nám poskytuje zásadní materiál k Amyině sebepohrdavé osobnosti. I když je to uvědoměle hra o ženách a pro ženy, jeho role nám dovoluje vidět obě ústřední postavy z jiné, odhalující perspektivy.

Moje další výhrada k večeru spočívala v tom, jak končí. Je to ukázkový případ problému, který vyvolává dopad neúměrně silného vyvrcholení. Jak vyřešit závěr, když se diváci ještě vzpamatovávají z nesmírně obtížné a naturalistické scény? Máte nechat děj doznít do ztracena, nebo ho ukončit věcným zobrazením života, který jde dál jako dřív, anebo šokující změnou nálady, stejně násilnou jako to, co se nám právě odehrálo před očima?

První krok, který autorka učiní, je vskutku odvážný – možná jde o narážku na scénu s vrátným v Macbethovi. Zatímco se snažíme vstřebat to, co jsme viděli, přichází uklízeč (Mark Keegan), aby po všem uklidil. To je dramaticky nesmírně účinné: hrůza se prohlubuje ve scéně, kde se neřekne téměř nic, a všechna ta tíha zůstává na představivosti diváka. Následuje však závěrečná scéna, v níž se nálada nikdy pořádně neusadí a není úplně jasné, kde hra nakonec končí... Ester jde dál, Amy také, ale mnoho dalšího mezi nimi zůstává nevyřešeno.

Byl to pro mě jeden z nejnáročnějších večerů, které jsem v divadle jako recenzent i jako divák za dlouhou dobu zažil, a tato náročnost byla plně odůvodněna výzvou a obsahem hry. O této autorce a těchto hercích určitě brzy uslyšíme znovu. Trocha větší flexibility a širšího zaměření by konstrukci hry prospěla, ale její podmanivou a neúprosnou sílu nelze popřít.

Hra Dry Land se hraje v Jermyn Street Theatre do 21. listopadu 2015