RECENZE: Duncton Wood, Union Theatre ✭✭✭✭

Duncton Wood. Foto: Darren Bell Duncton Wood

Union Theatre

30. května 2015

4 hvězdičky

Když bylo poprvé oznámeno, že vznikne muzikálová verze Duncton Wood, přiznávám, že mě přepadly obavy. Podivuhodná a fantastická kniha Williama Horwooda z roku 1980 o životech, láskách a bitvách krtčích společenství je kultovní záležitostí. Sleduje tvory, kteří jsou téměř bezmocní, když jejich odvěké tradice a uctívání Posvátného kamene ničí tyranský Mandragora, jejich krvelačný vůdce. Jenže je to příběh o krtech. Krtech, kteří mluví, bojují, uctívají, léčí a milují se. Je to komplexní sága o víře, moci a lásce, která spoléhá na čtenářovu představivost, aby překonala ty nejfantastičtější prvky a brala je vážně.

Jak to proboha chtějí zinscenovat? Ve stylu Cats? V upnutém lycrovém overalu s kožešinovým lemováním a obří parukou? Nebo ve stylu Lvího krále, kde jsou lidé součástí loutek? Či snad v huňatých zvířecích kostýmech? Jak věrohodně ztvárnit nahé krtky (v knize nenosili žádné oblečení, nešlo o postavy typu Žabáka z větru ve vrbách), aniž by to vyvolalo salvy smíchu?

Odpověď se, jak se ukazuje, skrývá v neotřelém a vynalézavém přístupu. Prostor Union Theatre se proměnil v temné, tajuplné místo – s náznaky zeleně a hrou světel, která skvěle evokuje les pomocí jednoduchých tkanin a visících materiálů. Světelný design je výjimečný, vytváří jak absolutní temnotu, tak jemnější stíny. Od samého začátku je nastolena atmosféra „jiného světa“ a styl hraní i prezentace čerpá z prvků druidských a pohanských rituálů.

Režie se nesnaží zakrýt lidství herců; krtčí podstata je naopak vyvolána a udržována nápaditou choreografií, stylizovaným pohybem a smyslovými detaily – pohled na dva krtky, kteří se vzájemně očuchávají, ať už z romantického nebo průzkumného zájmu, je naprosto přesvědčivý. Eklektické kostýmy celkový efekt jen umocňují. Divák se velmi rychle přenese do nebezpečné a neznámé říše krtků z Dunctonu a ani jednou během večera jsem nepostřehl, že by se někdo smál v nevhodnou chvíli. Napětí je hmatatelné a sál během vyprávění tohoto fascinujícího nadpozemského příběhu ani nedýchá.

Toto je bohatě propracovaná, skvěle obsazená a s láskou zinscenovaná premiéra Duncton Wood (hudba a texty Mark Carroll, libreto James Peries, podle knihy W. Horwooda) v režii Michaela Strassena. Strassen má prvotřídní podporu v celém tvůrčím týmu: Josh Sood (hudební nastudování), Jean Gray (scéna), Tim Deiling (světla), Michael England (orchestrace) a David Steadman (vokální aranže). Všichni odvádějí příkladnou práci.

Carrollova hudba a texty jsou silné a tvoří nezbytnou součást zážitku. Nejde o případ, kdy by byla hudba k příběhu jen „přilepena“. Je jeho nedílnou součástí a podtrhuje charaktery i děj. Slyšíme krásné balady i mocné hymny zpívané s obrovskou energií celým souborem. Partitura je pastorální, hypnotická, jemná i překvapivá; spolu s velmi zemitými a údernými texty působí celek rustikálně a étericky. Pod vedením Joshe Sooda naplno vynikají harmonie a melodie, podpořené výbornou kapelou.

Obsazení šestnácti herců je výjimečné a až na jednu drobnou výhradu vykresluje krtky z Duncton Wood naprosto přesvědčivě. K vidění je několik vskutku mimořádných výkonů.

Oli Reynolds (Cairn) a James Sinclair (Stonecrop) jsou skvělí jako krtčí bratři, kteří se sice hašteří, ale jsou si navzájem neochvějně oddaní a chrání se. Jejich sourozenecké pouto je uvěřitelné. Reynoldsův Cairn je jednou z nejlépe napsaných postav a jeho křehká romance s Rebeccou (Amelia-Rose Morgan) je ztvárněna s velkým citem. Jejich duety I Wonder a Moonshine jsou krásně zazpívané a činí tragédii, která je postihne, o to bolestnější.

Morganové Rebecca je komplexní postava: dcera tyrana, věrná tradicím, ale otevřená lásce, krutě týraná otcem, instinktivní léčitelka i vášnivá partnerka. Morganové se daří tyto rysy spojit v jeden celek. Stejně tak Josh Little podává výkon jako Bracken, hrdina příběhu, s přímočarou a syrovou intenzitou. Little hraje s plným nasazením, fyzicky, ale nebojí se ukázat i Brackenovu nejistotu a vnitřní muka. Jeho hlas je čistý a bohatý; ačkoliv mu lépe sedí vyšší polohy než některé hluboké pasáže partitury, je radostí ho sledovat. Jeho sólo Too Much Time v prvním dějství spolu s duetem Maybe I’m Wrong ve druhém patří k vrcholům večera.

Trevor Jones odvádí skvělou práci v dvojroli Hulvera a Boswella. Je obdivuhodné, jak dokáže obě postavy oddělit; jako Boswell je téměř k nepoznání, a to i bez pomoci líčidel. Jednoduše výborně hraje a disponuje hladkým barytonem a skvělou dikcí. Anthony Cable jako hrozivý Mandragora je děsivě přesvědčivý a má vynikající hlas.

Léčitelku Rose, hřejivou a mateřskou postavu, hraje s dokonalou jemností Anna Stolli. Velmi nenuceným způsobem dokáže zařídit, aby magické aspekty zápletky fungovaly (což by v jiném podání mohlo působit úsměvně). Stolli má podmanivý hlas a stojí za těmi nejdojemnějšími momenty představení.

Solidní výkony podávají Robert Dalton (Burhead), Rachel Flynn (Caron), Sinead O’Callaghan (Rue) a v rámci nesmírně talentované company vynikají zejména Nadia Eide, Myles Hart a Hugo Joss Catton.

Hlavním padouchem zde není jen zlovolný Mandragora. Tento titul patří Runovi, úlisnému a vypočítavému manipulátorovi, který si cení vlastní moci nade vše. Thomas Thoroe v roli Runa vypadá působivě a jeho machiavelistické vystupování je trefné; pěvecky náročný part zvládá s přehledem a jeho hlas zní prostorem majestátně. Snad jen jeho dikce v dialozích je místy až příliš afektovaná, což ubírá na mrazivosti, kterou by postava měla vzbuzovat.

Jedinou drobnou výhradu mám k tomu, jak text nakládá s hlubšími motivy. Expozice o rozdílech mezi krtčími kmeny, víře v Posvátný kámen a důsledcích Mandragorovy nadvlády mohla být o něco jasnější. Tyto koncepty jsou natolik specifické, že ani znalost předlohy nemusí vždy pomoci. Nicméně, pokud se člověk soustředí na texty a dialogy, svět, který Strassen vytvořil, se postupně poskládá v srozumitelný celek.

Duncton Wood je komplexní, propracované a vydařené dílo. Strassen sestavil výtečný tým a i s omezenými prostředky stvořil naprosto uvěřitelný, magický a mírně děsivý svět. Jeho vize Duncton Wood je krásná, zářivá a svůdná.

Jde o jednu z nejlepších inscenací nového muzikálu, jakou jsme v Unionu za poslední roky viděli.

Duncton Wood se v Union Theatre hraje do 20. června 2015