RECENZE: Europe, Donmar Warehouse ✭

Julian Eaves recenzuje hru Evropa od Davida Greiga, která se právě uvádí v londýnském divadle Donmar Warehouse.

Theo Barlem Biggs (Horse) a Billy Howle (Berlin) v inscenaci Evropa. Foto: Marc Brenner Evropa

Donmar Warehouse

28. června 2019

1 hvězdička

Rezervovat vstupenky

Netuším, koho napadlo, že by bylo dobré oprášit tuhle pětadvacet let starou hru Davida Greiga.  Není to tak dávno, co nás ohromil svou brilantní dramatikou v kusu „The Events“.  Kdo si tedy nyní chce nechat připomínat jeho mnohem slabší tvorbu?

Ostentativně jde o hru o životě na pohraničním nádraží kdesi v post-studenoválečné Evropě, jak napovídá název.  Ve skutečnosti však jde spíše o sbírku tvůrčích cvičení než o ucelenou hru, kde nás každá další scéna přenáší do jiné „sféry vlivu“: setkáváme se tak s výstupy „inspirovanými“ Brechtem, Osbornem, Čechovem, Pinterem – na koho si vzpomenete, ten se tam mihne.  Je dost dobře možné, že jde ze strany autora o zcela neúmyslný záměr; dosud jsem k němu choval neskonalý respekt.  Přesto se lze jen stěží dopátrat jakékoli koherence mezi tím, co se děje či říká v jedné části představení, a zbytkem díla.

Ve snaze překonat tento problém zůstává text vytrvale prostý, přičemž ploše načrtnuté postavy se spoléhají na klišovité repliky a naučená konverzační schémata. Ta je provázejí nekonečnými stranami dialogů, které jsou téměř výhradně popisné, bez špetky akce.  Michael Longhurst, nový umělecký šéf této scény, vyfasoval nevděčný úkol vtisknout všem těmto povrchním řečem nějaký řád a smysl, ale je to boj s větrnými mlýny.  Divák si neustále uvědomuje urputnou snahu tvůrčího týmu vdechnout kusu alespoň nějaký divadelní život, a stejně tak neochotu scénáře na jakoukoli léčbu reagovat.  A to se rozhodně nejedná o krátké dílo: nechybí přestávka a celé se to dost vleče.

Faye Marsay (Adele) a Natalia Tena (Katia) v inscenaci Evropa. Foto: Marc Brenner

Scénografka Chloe Lamford působí podobně ztraceně v tom, jak k látce přistoupit.  V přízemí tak máme jakousi krabicovitou repliku nádražního předprostoru – naprosto realistickou – a nad ní zcela odlišné panorama doplněné vesničkou v miniatuře, které až nápadně připomíná mini-Stonehenge pro trpaslíky z filmu „Hraje skupina Spinal Tap“.  Proč?  Pár vozíků, které občas přejedou jevištěm, sice přináší vítané oživení této statické záležitosti, ale kéž by byl takto pojat celý koncept.  Světelný design Toma Vissera využívá skvělou světelnou rampu a v tomto ohledu dokáže čarovat: popravdě, kdybyste se na hru jen dívali a nerozuměli ani slovo anglicky, pravděpodobně byste si ji užili mnohem víc.  Zvuk od Iana Dickinsona (pro Autograph) pouze podtrhuje nostalgickou podobnost s jinými nádražními dramaty z minulosti. Působí to, jako by „Vlak duchů“ od Arthura Ridleyho prošel mlýnkem na maso Samuela Becketta a výsledek pak několikrát pošlapala Sarah Kane.  Simon Slater složil vcelku filmový soundtrack; jeho důvod mi opět unikal, protože když už nechá herce zpívat – v pár pasážích – činí tak v úderném agitprop stylu à la Hanns Eisler, který samozřejmě s následným dějem vůbec nesouvisí.

Soubor inscenace Evropa v Donmar Warehouse. Foto: Marc Brenner

Na obranu hry však musím dodat, že některým lidem se skutečně líbí.  Možná je to díky sympatickým výkonům herců?  Už se chytám stébel.  Billy Howle, kterého my (fanoušci televizních seriálů) známe a milujeme jako oběť mrtvice závislou na kokainu z „MotherFatherSon“, mi neustále připomínal, o kolik lepší byl scénář v onom seriálu oproti tomu, co musí vypouštět z úst zde.  Jeho postava se jmenuje „Berlin“, což může, ale nemusí být narážka na „Paris“ z klanu Hiltonových.  Ron Cook představuje přednostu stanice se jménem Fret, které zní jako z 18. století. Vypadá i mluví, jako by patřil spíše do hrané verze dětského seriálu.  Jeho asistentka Adele (Faye Marsay) se pro změnu pohybuje ve vesmíru jako od Caryl Churchillové.  Je sice vdaná za Berlina, ale sbalí se a uteče s Katiou (Natalia Tena).  (Spoiler?  Upřímně, pokud to nečekáte hodinu dopředu, pak byste měli do divadla chodit častěji.)

Rád bych však vyzdvihl Natalii Tenu: jako jediná z přítomných dokázala najít cestu skrze četné stylistické a strukturální nástrahy scénáře.  Pouze jí lze věřit od začátku až do konce, i když u její postavy – stejně jako u všech ostatních – vyjde nakonec najevo, že vlastně nemá kam směřovat.  To nebyla její chyba.  Ostatní herci se snaží se svým materiálem naložit, jak umí, ale všichni dříve či později skončí na dně této beztvaré propasti.  Kevork Malikyan jako Sava (což je, jak víme, řeka protékající Lublaní, hlavním městem bývalé jugoslávské republiky Slovinska) vyzařuje určitou vážnost, ale prostoduchá slova, která musí pronášet, mu neustále podkopávají autoritu.  O nic lépe na tom není ani trojice kumpánů, kteří znepříjemňují Berlinovi život: Horse v podání Theo Barklem-Biggse (proč se tak jmenuje?... člověk jen tápe), Billy Stephena Wrighta a Morocco Shanea Zazy.  Kde se ta jména vzala a co nám mají říct?... stejně jako ta uzavřená stanice, i oni působí zbytečně a bezcílně.

Kevork Malikyan (Sava) a Ron Cook (Fret) v inscenaci Evropa. Foto: Marc Brenner

Musím se však přiznat k osobnímu zaujetí.  V dotčeném období mezi lety 1988 a 1993 jsem v Berlíně skutečně žil a pracoval.  Byl jsem přímým svědkem otřesů spojených s pádem RVHP, Varšavské smlouvy a Sovětského svazu. Berlín se rychle stal středobodem, kolem kterého se všechny tyto změny točily – věděl jsem to od prvního dne, kdy jsem se podíval z okna a uviděl přes ulici zaparkovaný Mercedes-Benz s azbukou na SPZ.  Moji přátelé a známí pocházeli ze všech koutů rozpadajícího se komunistického světa, od Lublaně na západě po Vladivostok na východě, a věřte mi – každý z nich měl k věci říct víc než všichni ti mluvčí v této nešťastné hře dohromady.

KOUPIT VSTUPENKY NA EVROPU