RECENZE: Four Minutes Twelve Seconds, Trafalgar Studios 2 ✭✭✭✭

Kate Maravan. Foto: Ikin Yum. Four Minutes Twelve Seconds

Trafalgar Studio 2

12. listopadu 2015

4 hvězdičky

Koupit vstupenky Four Minutes Twelve Seconds je první celovečerní hrou Jamese Fritze a už nyní se těší skvělému přijetí, o čemž svědčí i nominace na Cenu Laurence Oliviera v roce 2014. Po úspěšné sezóně v rámci scény Hampstead Theatre Downstairs se nyní uvádí v Trafalgar Studio 2. Tento prostor je velmi komorní a hře skvěle sedí. Diváci jsou ději tak blízko, že hercům vidí strach v očích a jsou tak pohlceni celou škálou emocí, které inscenace nabízí.

Hra se zabývá současnými tématy a začíná diskusí rodičů o školní šikaně, které čelí jejich patnáctiletý syn Jack. Úvod se nese v zábavném a odlehčeném duchu s výborným komediálním timingem, ale příběh se rychle vyvine k vážnějším okolnostem pod povrchem. Nejenže varuje rodiče i mladé lidi před nebezpečím elektronické komunikace, ale také odhaluje nedorozumění, která může způsobit nedostatek otevřené a upřímné komunikace obecně.

Je zajímavé, že hlavní aktér celého děje, syn Jack, se na scéně nikdy neobjeví, a přesto zvraty v ději způsobí, že k němu diváci postupně ztrácejí veškeré sympatie. Jeho fyzická nepřítomnost na jevišti soustředí pozornost na dopady jeho činů na ty nejbližší.

Režisérka Anna Ledwich vede inscenaci s nádhernou lehkostí. Vývoj každé postavy i jejich vzájemné vztahy jsou v rámci struktury krátkých scén jasně definovány. Připomíná to loupání cibule – vrstvu po vrstvě, dokud se nedostanete k jádru. Tempo a energie představení přesně odpovídají zvolenému stylu i tématu.

Jon McGuinness. Foto: Ikin Yum

Tento zdánlivě přímočarý příběh se s každou další scénou stává spletitějším, což decentně podtrhuje zvukový design Sarah Weltman. Jednotlivé scény spojuje elektrické „bzučení“, které z počátečního krátkého impulsu graduje až k závěru hry, kde svými delšími a hrozivějšími variacemi zrcadlí složitost celého příběhu. Jednoduchost vyprávění se odráží i ve vizuální stránce scénografky Janet Bird. Vzorovaná podlaha připomínající staré televizní monoskopy se opakuje i na stropním světelném panelu; jen pár židlí a stůl – tato prostá estetika hře velmi prospívá.

Vynikající výkon večera podala Kate Maravan v roli Jackovy matky Di. Každé její slovo působí naprosto uvěřitelně. Maravan z jeviště téměř nesejde a po celou dobu si udržuje neuvěřitelnou energii. Jonathan McGuinness jako otec a manžel David byl rovněž skvělý; jeho postava tvoří klidnější protiváhu k emotivní manželce a bez prozrazování děje lze říci, že David je plný překvapení.

Ria Zmitrowicz. Foto: Ikin Yum

Postava syna je v první části hry velmi dobře vykreslena očima matky a otce. Poté se objevuje jeho nejlepší kamarád Nick a odhaluje se další vrstva příběhu. Anyebe Godwin vykresluje Nicka jemnými tahy a vytváří postavu, kterou si publikum snadno oblíbí.

Čtvrtým hlasem v této skládačce pravdy je Ria Zmitrowicz v roli přítelkyně Cary. Události zasáhly Caru hlouběji, než se na první pohled zdá, a ona projevuje pochopení důsledků způsobené újmy, které dalece přesahuje jejích patnáct let. Zmitrowicz zaujala už začátkem roku v inscenaci The Crucible v Manchesteru a ve své současné roli je neméně přesvědčivá.

Ke konci hry se dostavuje děsivé uvědomění, že se podobný příběh v nejrůznějších obměnách právě teď odehrává v něčí rodině, u sousedů nebo v ulici za rohem. Je to situace a problém, který se týká nás všech, a není pochyb o tom, že by jej měli vidět a slyšet hlavně mladí lidé, kteří to nejvíce potřebují.

Four Minutes Twelve Seconds se hraje v Trafalgar Studios 2 do 5. prosince. Rezervujte si vstupenky.