RECENZE: Hamlet, divadlo Barbican ✭✭

Hamlet

Barbican Theatre

14. srpna 2015

2 hvězdy

Už jsou to dvě hodiny. Ponurý Claudius právě vyslal svého synovce Hamleta do Anglie a svěřil se publiku, že tam požádal o jeho popravu. Skoro si u toho kroutí knír – ve skutečnosti žádný nemá, ale vy ho skoro vidíte, stejně jako ten černý plášť, který patří k melodramatickým padouchům starých časů. Náhle na scénu vtrhne větrná smršť. Elsinor tajemně a zdánlivě napadá fialový opar útočících přírodních sil.

Je to snad, jak poznamenal můj vtipný společník, to tornádo z Čaroděje ze země Oz a můžeme v druhé půli čekat Dorotku? Má to snad představovat ducha Hamletova mrtvého otce, který z podsvětí vyjadřuje pobouření nad Claudiovým plánem? Má to snad představovat intelektuální energii vražedného Hamleta, která ukazuje, že Hamlet je v Dánsku všude a Claudius mu tak snadno neunikne? Nebo je to jen politováníhodný trik režisérky, které chybí skutečné nápady a chytá se efektních triků jako náhražky za opravdové napětí?

Toto je netrpělivě očekávané nové nastudování Hamleta v režii Lyndsey Turner, které se právě hraje v Barbicanu. Večer, o kterém je řeč, byl producenty označen za předpremiéru, a to i přesto, že žádné materiály k inscenaci nenaznačovaly, že se konají preview, pokladna v době rezervace nedokázala říci, kdy bude premiéra pro tisk, na samotných vstupenkách o předpremiérách není ani zmínka a cena lístku byla naprosto stejná jako na představení o dva měsíce později. To lze vysvětlit jedině chamtivostí producentů. Pokud za představení účtujete plnou cenu, není to předpremiéra. Tečka.

Produkce samozřejmě z období předpremiér těží. Mělo by však jít o předpremiéry, které jsou takto od začátku označené, zvláště u inscenací jako tato, které budou pravděpodobně vyprodané a kde se o návštěvě musí rozhodovat měsíce dopředu. Kdyby producentům šlo o divadelní řemeslo, uvedli by, která představení jsou preview, vysvětlili by, že se inscenace stále vyvíjí, a neúčtovali by za ně stejnou cenu jako za hotový produkt. Ale tam, kde jde jen o zisk, prodávají lístky za plnou cenu a pak se snaží umlčet názory každého, kdo se odváží vyjádřit svůj postoj, i když navštívil představení, které jako předpremiéra inzerováno nebylo. Jako v tomto případě. Je v tom skutečně něco shnilého.

Tato inscenace je očekávaná, dokonce vyprodaná, ne proto, že ji režíruje Lyndsey Turner, ale proto, že Hamleta hraje Benedict Cumberbatch. O něm více později, ale člověk má podezření, že tato inscenace utkví v paměti spíše tím, co Turnerová provedla Hamletovi a Cumberbatchovi, než tím, co Cumberbatch udělal s nejslavnějším dánským trýzněným princem.

„Předpremiéra“, které jsem se zúčastnil, se zjevně lišila od té, o níž psal The Times, takže na těch výkřicích o „rozpracovaném uměleckém díle“ zřejmě něco bude. V ansámblu panovala jistá nejistota v textech a popravdě by se dalo odpustit i podezření, že panovala nejistota i v načasování světel, tak neuvěřitelně hloupá byla některá světelná nastavení Jane Cox – širé plochy tmy a studené, ostré bílé světlo, často v kombinaci, vysávající napětí tak rychle, jak jen mohlo vzniknout, což nebylo často. V tuto chvíli je to inscenace, která taje na vodě, a žádné množství předpremiér na tom pravděpodobně nic nezmění.

Tohle není Hamlet, jak ho běžně známe. Je to něco jiného, založeného na Hamletovi, něco, co Turnerová vytvořila. Z hedvábí ušila pytel od brambor. Je to věc ze cárů a záplat. Verze hry stylem „vyjmout a vložit“, která je spíše tvrdohlavě matoucí než oslnivě objevná. O přestávce se v kuloárech šuškalo: „Nerozumím ani slovu“ a „Víte, co se tam děje?“. Znalost hry nepomohla – režijní rozhodnutí zde byla neuvěřitelně hloupá a umělecky bezcenná.

Obvykle Hamlet začíná náladovou, strašidelnou scénou, která představuje Hamletova otce v přízračné podobě, ustavuje Elsinor jako bitevní tvrz a uvádí Horatia jako postavu, se kterou má divák soucítit. Dnes večer byla tato scéna vyhozena a Turnerová začala hru s osamoceným Hamletem na jevišti (pravděpodobně proto, aby umožnila bouřlivý potlesk při prvním spatření hvězdy, k němuž ovšem tentokrát nedošlo), jak loví věci z přepravní bedny, zatímco si pouští gramofon a poslouchá „Nature Boy“. Po tomto podivném momentu následoval dialog mezi Horatiem a Hamletem, který vytržen z obvyklého kontextu působil jako bizarní nepředstavení obou postav.

A v první polovině se pokračovalo dál, přehazovaly se repliky a scény, čímž vznikala zmatená tapiserie příběhu o Hamletově pomstě. Monology jsou přesunuty, často tak, že jejich vnitřní hodnota je spíše oslabena než zdůrazněna, jako by byly na obtíž nebo nepodstatné. Dochází k častému přerušování scén, někdy aby se umožnilo vložení monologu, jindy pro jiný účel, obvykle vizuální, málokdy pro srozumitelnost vyprávění. První polovina skončila až druhou scénou čtvrtého dějství, ale cestou se toho mnoho ztratilo. A to málo, co ztrátu nahradilo, nemělo velkou hodnotu.

„Nature Boy“ se stal vracejícím se motivem a dosáhl svého vrcholu v souboji s kordy mezi Hamletem a Laertem ve finále hry. Šerm je přerušen, přechází do zpomaleného pohybu, zatímco soubor předvádí trhavé, choreografické pohyby, za které by se nemuseli stydět ani loutkoví Thunderbirds, a do toho všeho hraje orchestrální verze „Nature Boy“ – jako by se právě děl dosti pochybný „uzavřený kruh“.

Poté, co dorazí fialové tornádo, se z Elsinoru stává zóna katastrofy. Všude je štěrk, celé náklaďáky, jako by se země zvedla a vyvrhla se do hradních komnat. Nebo možná jako by si hroby přišly na Elsinor pro své oběti. Působí to nadpřirozeně, ne-li apokalypticky – jako by v tom byla magie – ale postavy se chovají, jako by tam ten štěrk nebyl.

Hamlet není hra známá svou magií. Je to Shakespeare ve své nejpoutavější podobě: strašidelný příběh plný otázek „Je šílený?“; komorní, intenzivně prožívané rodinné drama; krvavá tragédie pomsty; psychologická meditace; thriller. Shakespeare drží všechny tyto míčky ve vzduchu, zatímco děj neúprosně pádí vpřed. Skvělé inscenace této hry nechávají každý z těch míčků odrážet s přesnou energií a vervou.

Turnerová je k nepochopení všechny ignoruje. Její přístup je mnohem filmovější – to, jak něco vypadá, je důležitější než to, co se říká. Gertrudino napomenutí Poloniovi „více obsahu, méně umění“ není cesta, kterou by se zde Turnerová vydala.

Kuriózně se zdá, že klíč k Hamletovi podle Turnerové odhaluje text písně „Nature Boy“, nikoliv Shakespearův text:

Byl jednou jeden chlapec Velmi zvláštní očarovaný chlapec Říkají, že putoval velmi daleko Velmi daleko, přes země i moře Trochu plachý a se smutkem v očích Ale byl velmi moudrý A pak jednoho dne, magického dne Zkřížil mou cestu, a zatímco jsme mluvili O mnoha věcech, bláznech i králích Tohle mi řekl „To největší, co se kdy naučíš Je jen milovat a být milován“

Zcestovalý, zvláštní, moudrý chlapec, trochu plachý a smutný, posedlý láskou. Možná očarovaný nebo magický. To je v podstatě Hamlet, kterého Cumberbatch v tomto podivném světě Turnerové nabízí. Inspirovaný písní Nata Kinga Colea z roku 1947. Není to nijak zvlášť hrdinský nebo trýzněný nebo dravě inteligentní či robustně mužný výkon, i když v tom, co Cumberbatch předvádí, jsou aspekty všech těchto možností. Celkově je však těžké uchopit, jakým typem Hamleta se snaží být.

Chybí zde jasná dějová linka, která by vnesla jasno nebo umožnila pochopení. Spíše jde o sérii scén sešitých k sobě blyštivým způsobem, občas s neobvyklými kudrlinkami – například hračkový hrad, který Hamlet vytáhne při jednání s Rosencrantzem a Guildensternem, nebo hloupá vojenská maska v duchu Basila Fawltyho, jakýsi psychotický čokoládový vojáček, kterou Hamlet nasadí při setkání „jako rak, pozpátku“ s Poloniem. Humor je postavě a situaci uměle vtištěn, nevyvěrá organicky zevnitř, jak by mohl.

Cumberbatchovi tato inscenace příliš neprospívá. Nedostává šanci zazářit tak, jak by dokázal. Občas se v ojedinělých momentech objeví záblesky velikosti, hlavně když je introspektivní, ale emocionální vrcholy scén po „Běda, chudák Yorick“ jsou nad jeho síly a působí rozpačitě, neohrabaně a, co je nejhorší, nepřesvědčivě.

Zbytek obsazení mu v ničem nepomáhá. Nikdo není ideálně obsazen, snad s výjimkou Serga Varese, který z Fortinbrase dělá náležitě knížecího outsidera. Ciarán Hinds je jako Claudius katastrofální. Jeho dikce je slabá a pojetí postavy ploché a nudné. Vysává život z každé scény, ve které se objeví.

Záblesky zájmu vzbuzují Kobna Holdbrook-Smith (Laertes), Leo Bill (Horatio) a Siân Brooke (Ofélie), ale nikdo z nich nemá skutečnou šanci vzhledem k tomu, jak je s jejich postavami nakládáno. Ruairi Conaghan masakruje jazyk, který Shakespeare dal Hereckému králi, Jim Norton je studií puntičkářské hlouposti jako Polonius, ale zcela míjí jeho zásadní politickou roli, a Anastasia Hille hraje Gertrudu jako neustále trpící a rezolutně omezenou, ale bez špetky tušení, proč si Claudia vzala. Žádná z postav nedává smysl jako jednotlivec ani jako součást složitého světa, kterým musí Hamlet proplouvat.

Naprosté selhání Turnerové při zajištění solidního obsazení vedlejších rolí nechává Cumberbatche v úzkých. Hamlet ostatní postavy potřebuje – tato hra nefunguje jako sólový výstup. Vztahy se všemi ostatními postavami Hamleta definují a formují a vytvářejí ty velké momenty hry. Stejně tak jen tím, že diváci vidí ostatní postavy tak, jak je vidí Hamlet, jej mohou pochopit a milovat. Zde všechny velké momenty vyznívají naprázdno – při scéně s Duchem nebehná mráz po zádech; scéna v ložnici lady je katastrofa; scéna s divadlem na divadle je inscenována hloupě; Oféliina scéna šílenství je brutálně únavná; Hamletova cesta do Anglie na něm nezanechává žádnou viditelnou změnu.

V rukou Turnerové je kladen větší důraz na štěrk než na jádro věci. Cumberbatch je ponechán svému osudu, bez pořádné opory, a logicky tak nemůže uspět. O Cumberbatchova Hamleta nelze mít starost – což osudově podkopává celý výkon. Není to úplně Cumberbatchova vina. Žádný herec by se nedokázal povznést nad nedostatky této inscenace a tohoto vedlejšího obsazení v režii Turnerové, aby dosáhl velikosti.

Scéna Es Devlin je velkolepá, ale kromě několika obrazů pro Hamleta, který vyžaduje velmi specifická místa, nefunguje. Není možné vyvolat pocit mrazivé noční krajiny hradní stráže, když se děj odehrává ve velkolepém banketním sále. Stejně tak není možné v takovém prostoru vykouzlit intimní pocit Gertrudiny ložnice a využití malého pojízdného jeviště herců jako náhražky za čaloun, za nímž se skrývá Polonius, nefunguje – jeho smrt není žádným překvapením, částečně i kvůli inscenaci. Není pochyb o tom, že to vypadá dobře, ale invaze štěrku a tornáda je bizarní a design neodpovídá účelu Shakespearovy hry.

Kostýmy Katriny Lindsay mají onu nepopsatelnou kvalitu „neurčitého časového období“, takže jsou zároveň svým způsobem pěkné i hrozné. Cumberbatch nedostal knížecí oděv, částečně asi proto, že inscenace odmítá představu jeho královského charakteru. (Je spíše anarchistou než korunním princem.) Sidi Larbi Cherkaoui se postaral o pohyby a choreografii ve stylu Thunderbirds, což sice dodává představení nádech popového videoklipu, ale jinak je to směšné. Souboj s kordy Breta Younga není dostatečně vzrušující ani nepředvídatelný a osvětlení Jane Cox udržuje vše nesoustředěné a nudné.

„Hra je ta věc, v níž svědomí krále uvízne.“ A srdce publika. Turnerová musí věnovat více pozornosti hře a hercům. V tuto chvíli, abych mírně parafrázoval Hamleta: „No podívejte se, jaký bezcenný kus děláte z největší Shakespearovy hry.“