RECENZE: Hay Fever, Duke of York's Theatre ✭✭✭✭

Alice Orr-Ewing, Felicity Kendal a Edward Franklin v komedii Hay Fever (Slaměná vdova). Foto: Nobby Clark Hay Fever

Duke of York's Theatre

7. května 2015

4 hvězdy

REZERVOVAT VSTUPENKY

„Používá sex jako nějakou síť na krevety.“

Noël Coward rozhodně uměl psát barevné, ale nanejvýš trefné urážky. Tuhle používá Judith Bliss, ústřední postava Cowardovy „slušné“ hry Hay Fever z roku 1925, aby popsala svou osobní noční můru, Myru Arundel. Ta má právě dorazit jako host Judithina syna Simona do venkovského sídla rodiny Blissových v Cooksonu. Judith nemůže Myru vystát, což v revivalu Lindsayho Posnera v divadle Duke of York’s na West Endu (po sezóně v Bathu a britském turné) Felicity Kendal ilustruje naprosto delikátně.

Když se Kendal dozví od Simona zprávu o Myřině blížícím se příjezdu, doslova zkamení na lenošce a krev v žilách se jí promění v led. V jejích očích výrazně orámovaných řasenkou se zračí divoký, zběsilý poplach smíšený s kočičí bystrostí. „Mmhhirrerr,“ zavrčí-přede-povzdechne si, nostalgicky i pomstychtivě zároveň. Přednesem tohoto jediného slova Kendal demonstruje naprosté ovládnutí postavy Judith – její absolutní pochopení pro komplexnost, rozpory a šarm, které se doplňují v živelnou sílu známou jako paní Blissová. Už její jméno, Bliss (Blaho), naznačuje vrozenou dualitu postavy.

Cowardova hra je důmyslně konstruovaná, mistrně vyvážená fraška. Nabízí osm skvělých charakterních rolí a nekonečnou příležitost pro pořádnou porci divadelní zábavy.

Manželé Blissovi a jejich dvě děti, Simon a Sorrell, žijí na venkově a hrají si na honoraci. Ona loni ukončila hereckou kariéru, on píše v pracovně v patře pikantní romány. Venkov sice v lásce nemá, ale nepropásne jedinou příležitost předstírat opak – užívá si roli „princezny z pastvin“ a nutí svou oddanou garderobiérku Claru, aby si dosyta vychutnala roli trpělivé služebné.

Každý člen rodiny Blissových si na víkend pozve do domu někoho – nápadníka nebo obdivovanou osobu – aniž by to řekl ostatním. Ve srovnání se svými hostiteli jsou čtyři návštěvníci, včetně „lovkyně“ Myry, relativně normální, přesto každý představuje vyhraněný typ: femme fatale, naivní dívku, sportovně založeného mladíka a distingovaného gentlemana. Jak víkend plyne, rodina Blissových působí mezi hosty naprostou spoušť, tvoří s nimi páry a zase se rozchází s neohroženou bezprostředností.

Blissovi nade vše milují hádky, večírky a šanci se předvádět. Rádi používají ostatní lidi jako figurky nebo hračky, podobně jako kočka mrtvou myš. V jejich kouscích a naschválech je ale určitá spokojenost a uvolněná jistota; spíše jako u kocoura Šklíby než u Šér Chána.

Felicity Kendal je v roli Judith, té perlivé a požitkářské divy, triumfální. Její sytý, chraplavý hlas; nekonečné zapalování a típání cigaret; ležérní, ale vytrvalé pohazování rozcuchanými kadeřemi; nevinný pohled střídaný s drsnou poznámkou a naopak. Kendal má každý aspekt svého výkonu dokonale promyšlený.

Její podmanivý styl a šarm vás celou dobu nutí odpouštět jí tu podrážděnou neomalenost, ležérní urážky i kruté poznámky. Nezapomenutelný je moment, kdy schází ze schodů, zcela ignoruje dva hosty (naivku a gentlemana), přes své luxusní lodičky si nazuje gumové holínky a rázuje si to kolem nich, táhnouc za sebou svého mladého obdivovatele. Už to je samo o sobě vtipné, ale vrchol přichází později, když oněm dvěma hostům přizná, že je viděla a záměrně ignorovala. Udělá to s takovou lehkostí a lhostejností, jako by si právě vzpomněla, že měla k snídani toust. V nestoudné ukázce ženské převahy z nich udělá nepodstatné figurky a sebe zároveň ještě více okouzlující.

Tím ale Kendal nekončí. Poté gentlemana vyprovokuje k polibku plnému chtivého obdivu, a jakmile se chytí na návnadu, sklapne past a oznámí, jako by Médeia nebo Antigona právě pronesly zásadní ortel, že se její manžel musí dozvědět celou pravdu. Judithina nekonečná touha po dramatu a po tom být jeho středobodem je naprosto zřejmá a prostupuje každým detailem tohoto skvostného výkonu v podání Kendal.

Když je Kendal na scéně, je jeviště v plném lesku. Je to role, ve které by měla zářit – a ona září, s neutuchající intenzitou.

Dostává se jí k tomu vynikající, prvotřídní podpory od ostatních.

Sara Stewart je skvělá jako svůdná „mužožíravka“ Myra, plná afektu a dívčích výstřelků. Její držení těla i vystupování jsou suverénní a skvěle odhadnuté. Je neuvěřitelně vtipná jak v roli dravé pronásledovatelky, tak jako šokovaná návštěvnice. Její „špulení rtů“ by klidně mohlo být olympijskou disciplínou.

Michael Simkins je dokonalý jako onen šokovaný nápadník na návštěvě – upravený a důstojný, ale ochotný vybočit z řady. Jeho komické schopnosti se naplno projeví při hádání příslovce „líbezně“ v salonní hře (no dobrá, je trochu zmatený) i při manipulaci s křehkým barometrem v posledním dějství. Jeho scény s Kendal jsou čirou radostí, stejně jako ty nesnesitelně dlouhé a trapné pauzy, které sdílí se Stewart v salonu, kde hosté i „bomby“ od Blissových sedí v nekonečném mlčení.

Edward Killingback je téměř bezchybný jako nechápavý boxerský moula Sandy, kterého Judith vylákala na venkov. Killingback udělal z hloupé zamilovanosti přednost a je Judith rozkošným protihráčem. Jen jeho nechutné cpaní se snídaní a následné vyprsknutí většiny obsahu (míchaná vajíčka v první řadě!) trochu drhlo a působilo to spíše opičím dojmem, než by si tento mužný nešika zasloužil. Celeste Dodwell jako naivní Jackie byla patřičně křehká a váhavá, ačkoli v jejích výbuších hněvu byla jistá hrubost, která působila zcela nepatřičně.

Tato hrubost byla znát i jinde a s odstupem se zdá, že jde o prvek, který režisér Posner do Cowardovy hry vnesl chybně. Na Hay Fever totiž není nic hrubého ani tvrdého. Mohou tam sice vát větry změn a říkat se věci, které jsou myšleny jinak, ale celkový tón je hravý, nikoliv mstivý; jasný, nikoliv ponurý; přepychový, nikoliv zatrpklý. Přesto v podání Simona i Sorrell bylo až příliš mnoho úzkosti, vzteku a jedu. Děti působily zlomyslně a krutě – nikoliv ležérně, uvolněně a elegantně, jak Coward zamýšlel, ale sprostě a velmi nepříjemně. Alice Orr-Ewing se v tomto ohledu provinila nejvíce: Sorrell je její jméno, nikoli povaha (sorrel znamená v angličtině šťovík). A stejně jako jméno Bliss ji nedefinuje radost, tak ji nedefinuje ani kyselost. Náladová být může, ale zatrpklá ne.

Edward Franklin jako Simon chyboval stejným směrem jako Orr-Ewing, možná pod jejím vlivem. Nebylo možné spojit si toho „maminčina mazánka“, který Judith oslovuje „miláčku“, s křičícím hulvátem, který umí jen vrčet. Simon je vděčná role, ale musí působit jako celistvá a okouzlující postava. Podobně jako u Sorrell, ani u Simona není prostor pro takovou nesourodost.

Obě děti Blissových by si mohly vzít příklad ze Simona Shepherda. Jako mírně profesorský otec David Shepherd předvedl dokonalý mix těkavé hlučnosti, velkých gest a odzbrojující nevýraznosti. Tvořil perfektní Yang ke Judithině Yin a bylo snadné uvěřit, že tento pár spolu po desetiletí přežívá i bojuje. Závěrečná hádka rodiny o názvy ulic v centru Paříže umožnila Shepherdovi zazářit v umíněném extrému, aniž by přišel o svou auru roztomilosti.

V poněkud nevděčné roli Clary nám Mossie Smith dala skoro pocítit vůni líčidel a pracího prášku, která z této bývalé garderobiérky sálá. Posner ji sice nutil k podivným kouskům, hlavně co se týče způsobu práskání dveřmi, ale ani to Smith nezabránilo v tom, aby zanechala dobrý dojem.

Peter McKintosh vytvořil skutečně působivou scénu, plnou dřeva a různých úrovní, s úžasnou směsicí divadelních memorabilií a dalších rekvizit života prožitého v pohodlí a osobitosti. Eklektická kombinace nábytku odrážela nespoutaný přístup celé rodiny Blissových k životu a hrací prostor byl velkorysý a plný dveří. Michael Bruce k tomu složil vynikající původní hudbu, která skvěle doplňuje Cowardův text.

Světla Paula Pyanta fungují na jedničku a obsahují mnoho dobrých efektů – pocit blížící se bouřky a následného lijáku; intimitu, když Judith hraje na klavír a zpívá francouzskou píseň; postupné stmívání do zapomnění na konci prvního dějství; pocit přepychové nádhery a večerního veselí na začátku druhého dějství ve společenském oděvu; i ostrý dojem jasného rána při závěrečné scéně u snídaně. Vše skvěle odhadnuto.

Jde o rozkošné oživení jedné z nejzářivějších divadelních lahůdek Noëla Cowarda. Je to komediální dort upečený z nejlepších surovin – a Kendal je na něm skutečnou třešničkou.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA HAY FEVER