RECENZE: Hecuba, White Bear Theatre ✭✭✭

Hekabé (Hecuba)

White Bear, Kennington

18. 07. 2015

3 hvězdičky

Eurípidés je ve srovnání se svými staršími kolegy z velké trojice řeckých dramatiků – Aischylem a Sofoklem – v mnoha kruzích stále nedoceněn. A přitom jeho hry promlouvají k našemu postmodernímu vnímání v mnoha ohledech přímočařeji a bezprostředněji než vysoce stylizované, strohé a mnohovrstevnaté sondy do dilemat jednotlivce a společnosti v Orestei či thébských hrách. Jeho záměrný výběr zápletek, které stojí mírně stranou hlavního děje, obrací pozornost k postavám, často ženským, které bývají ve velkých politických a vojenských dramatech obvykle opomíjeny nebo odsouvány na okraj. A jeho volba dilemat či situací zkoumajících extrémní stavy mysli a neřešitelné volby se zdá být bližší realitě mnoha koutů našeho moderního světa než nejedna dobře napsaná hra z minulého století. Možná už nevěříme v Eumenidy či Erínye jako skutečné vykonavatele spravedlnosti tak jako on, ale dramatické motivy pomsty a neodůvodněného utrpení dosahujícího až nepředstavitelných rozměrů jsou v dnešních zprávách stejně skličujícím způsobem běžné jako na jevišti. Ze všech těchto důvodů je nová inscenace Hekabé velmi vítaná a nemůže než být podnětná a dojemná, a to i v případě, že se pojí s paralelním převyprávěním příběhu v moderním hávu, které občas původnímu dílu trochu překáží.

Eurípidés začíná svůj příběh v bodě, kde konvenční vyprávění obvykle končí – pádem Tróje a závěrečným zúčtováním mezi řeckými vítězi a přeživšími Trójany. Pozornost se soustředí na královnu Hekabé, nyní Priamovu vdovu, která se již utápí v žalu nad ztrátou většiny svých dětí a zničením města, v jehož čele se svým manželem po desetiletí stála. V podstatě jde o dva příběhy v jednom, přičemž oba se točí kolem jejích stále zoufalejších pokusů zachránit dvě zbývající děti, Polyxenu a Polydóra. První z nich si Řekové vyžádali jako lidskou oběť jako protiváhu k oběti Ifigenie před vyplutím; druhého svěří do péče sousedního krále Polyméstora, aby ho uchránila před nebezpečím. Netřeba dodávat, že všechny její plány na jejich záchranu selžou. Zvraty v ději jsou v jistém smyslu méně důležité než psychologické pravdy, které dramatik odhaluje. Připomíná nám, že ono staré klišé o tom, jak utrpení a žal zušlechťují duši, je jen smutným a klamným zbožným přáním. To, co se Hekabé stane – kdy horší už to prostě být nemůže – vede k určitému šílenství a rozpadu osobnosti, díky němuž jsou všechny morální rámce bezpředmětné. Zůstáváme před otázkou, jak můžeme soudit někoho, kdo musel vydržet neúnosnou ztrátu všeho drahého a kdo se poté dopustí činů, které by svět běžně považoval za zločiny. Hranice a, řekněme, etiketa pomsty, její dopady na komunitu, oběti i pachatele byly pro Řeky zásadními tématy; a bohužel jimi zůstávají i v našem světě, a to způsobem, který nevyžaduje velkou fantazii pro přirovnání.

Tvůrčí tým, dramatik Chris Vlachopoulos a režisér Justin Murray, se však domnívá, že Hekabé potřebuje pro moderní publikum přepracovat. Se základními příběhy jsou tak propojeny dvě paralelní verze, které děj přenášejí do moderního dělnického prostředí. V prvním příběhu Hekabé, přejmenovaná na Willow, bojuje s rozpočtovými škrty a byrokracií, aby zajistila lékařskou péči a operaci pro svou dceru v terminálním stádiu nemoci. Ve druhém zjišťuje, že její syn, o němž si myslela, že je v bezpečí, se připletl k demonstraci a byl smrtelně zasažen taserem. Poté čelí dilematu, jak reagovat, když se ocitne tváří v tvář policistovi, který nese odpovědnost za jeho smrt. Čtyřčlenné obsazení, kde všichni hrají více rolí, propojuje příběhy s minimem rekvizit, a když právě nehrají, zůstávají na scéně a tiše skládají proužky novin do papírových lodiček.

Na této nové aktualizované verzi není samo o sobě nic špatného, ale při představení se hranice mezi oběma zobrazeními matly a splývaly k neprospěchu obou. Člověk se pak neubránil dojmu, že by každému z nich bylo lépe samostatně – buď jako čisté verzi Eurípida, která by de facto vyžadovala jen málo úprav, nebo jako aktualizované verzi, která by sama o sobě měla více prostoru k dýchání a rozvinutí postav do jejich plných rozměrů. Mezi oběma texty navíc existují asymetrie, které plánované paralely spíše oslabují, než aby je utužovaly. V řecké verzi si například neustále uvědomujeme Hekabin královský majestát, i když se blíží nepříčetnost; ten totiž stále zásadně ovlivňuje a formuje její chování. Naproti tomu lidový kontext nové verze ztrácí tento rozměr a Willowiny činy jsou tak do jisté míry hůře vysvětlitelné a uvěřitelné. Navíc zde nevyhnutelně dochází ke střetu rétorických stylů mezi vznešeným, hieratickým tónem první inkarnace a hrubším, provokativním vzdorem té druhé. Vrcholem hry zůstává nádherně podané líčení důstojného vzdoru Polyxeny vůči jejím věznitelům v okamžiku oběti, které publiku vyrazilo dech viditelněji než jakékoli přímé násilí odehrávající se na scéně.

I když mám k celkové koncepci hry určité výhrady, velký uznání patří hereckému souboru za invenci a intenzitu, s jakou ji podali. Lucinda Lloyd jako Hekabé/Willow předvádí drásavě oddaný a neúprosný výkon s výstižně kontrastním ztvárněním obou žen. Ben Scheck v roli obou synů a Polyméstora/policisty vytváří výrazné charakterové postavy s širokým emocionálním rejstříkem a velkou fyzickou dynamikou. Roisin Keogh hraje dcery s dojemnou zdrženlivostí, která tvoří účinný protipól k neutuchajícímu hněvu a konfrontaci Lloydové – ostatně jedny z nejlepších pasáží nové verze se nacházejí právě ve scénách matky s dcerou. Isobel Wolff nabízí řadu menších rolí s velmi dobrou prací s textem a pečlivě odstupňovanými proměnami. Soubor Catharsis Theatre je známý tím, že upřednostňuje dramatický fyzický pohyb, což je rozhodně silnou stránkou této inscenace. White Bear je maličký prostor, ale v této produkci, která má i přes omezení skvělý spád, se takovým nezdál. Výsledkem bylo, že hra, která by jinak mohla být dosti statická a deklamativní, plynula bez jakýchkoli hluchých míst. Mnoho klíčových momentů bylo fyzicky zachyceno stejně silně, ne-li silněji než v textu. I když měl výsledný tvar své mouchy, diváci byli po celou dobu v zajetí dramatu, což je poklona umu všech účinkujících.