RECENZE: Jindřich V., katedrála Southwark ✭✭✭✭✭

Soubor Antic Disposition a jejich Jindřich V. Foto: Scott Rylander Jindřich V.

Katedrála v Southwarku

3. února 2017

5 hvězdiček

Více informací

Inscenace Jindřich V. divadelního souboru Antic Disposition si své obnovené turné po britských katedrálách plně zaslouží. Jde o precizní divadelní počin, skvěle zahraný, výtvarně dotažený a s jasnou koncepcí. Výchozí nápad je prostý, ale důmyslný: francouzští a angličtí vojáci ve vojenské nemocnici přehrávají Shakespearovo historické drama, a to až mrazivě blízko místa, kde se před 500 lety jejich vojska střetla u Azincourtu. Tento kus splňuje všechna očekávání – vzdává hold 400. výročí Shakespearova úmrtí i stému výročí první světové války, přičemž v dnešní době působí stále aktuálně a svěže. „Nouzí se člověk učí,“ a v tomto Jindřichovi to platí dvojnásob. Jednoduchá scéna je využívána nesmírně nápaditě. Nijak nekonkuruje velkolepé architektuře katedrály a herci se bravurně zhošťují více rolí najednou. Výsledkem je příkladná inscenace – důkaz souboru na vrcholu svých tvůrčích sil.

Pro ty z nás, kteří znají Bibli krále Jakuba, není poslech Shakespeara v kostelích a katedrálách žádnou novinkou. Je však v jádru strhující sledovat onu špinavou a chaotickou změť lidských životů přenesenou v plných barvách do prostoru, který je obvykle vyhrazen rozjímání a útěše. Sedíme v hlavní lodi katedrály v Southwarku v uspořádání „traverse“ (diváci proti sobě), což umožňuje dynamickou akci, vzrušující blízkost a zároveň vizuálně odděluje znepřátelené armády. Hra začíná průvodem bídy, kdy se vojáci za doprovodu ustaraných sester potácejí transeptem. Poté, co anglický voják daruje svému francouzskému zachránci svazek her Jindřicha V., si ranění krátí rekonvalescenci společným únikem z neutěšené polní nemocnice do světa Shakespearova textu.

Jindřich V. v podání souboru Antic Disposition. Foto: Scott Rylander

Metadivadelní rovina přirozeně nahrává komediálním prvkům, včetně úžasně rozvláčného výkladu Charlese Nevilla v roli arcibiskupa z Canterbury. Rhys Bevan (který bude povědomý fanouškům rozhlasového seriálu The Archers) už není oním lehkomyslným princem. Mistrně vystihuje frustraci i ocelové odhodlání nově nastoleného panovníka, který bojuje proti své pošramocené pověsti stejně urputně jako proti cizí armádě. Proslov ke dni svatého Kryšpína je přednesen v ragbyovém mlýnu s Jindřichem zdviženým nad hlavu – výsledek je elektrizující a Bevanův hlas se přitom nádherně nese rozlehlou katedrálou. Nejemotivnější okamžik však přichází na konci první poloviny, kdy Adam Philps v roli Bardolfa, neschopen rozlišit realitu od divadelní hry, propadá válečnému traumatu. Připomíná nám brutalitu a těžké břímě války, které neschová žádná poezie ani herecké pózy.

Jindřich V. v podání souboru Antic Disposition. Foto: Scott Rylander

Hudební nastudování Rosie Williamson poutavě podbarvuje celou hru a těšit se můžeme na písně ve francouzštině i angličtině. Dean Riley v roli drzého Dauphina dodává předtočenému zvuku texturu vítaným doprovodem na akordeon. Pěvecké výkony jsou technicky čisté a přesně ladí s atmosférou první světové války.

Často problematická scéna s Kate je v podání Bevana a Floriane Anderson (princezna Kateřina) pojata velmi citlivě. Její „lámaná hudba“ je protkána bohatou emocionální hloubkou, která se zračí v každém pohledu a gestu. Za zmínku stojí i mnohovrstevnatý výkon Louise Templeton v rolích Paní Čiperné i Alice a sebevědomý Callum Oates jako Exeter a Bates. Je to však především týmový výkon, kde se všichni herci navzájem skvěle doplňují; skutečná „band of brothers“.

Jindřich V. v podání souboru Antic Disposition. Foto: Scott Rylander

Inscenace souboru Antic Disposition poukazuje na nebezpečí slepého patriotismu a univerzální ztráty, které provázejí každý konflikt. Jindřich V. je zde příběhem chlapce, který si chce hrát na válku, ale musí unést zodpovědnost jako dospělý muž. Mojí jedinou výtkou by mohlo být, že druhá polovina nedosáhla takové citové intenzity jako ta první, a tempo mohlo být v závěru svižnější. Nicméně, pokud by dokázaly všechny katedrály vyvolat takovouto hlubokou reflexi, plnily by svou úlohu na jedničku. Věřím, že Shakespeare by byl s výsledkem spokojen, a nemohu než souhlasit se svou studentkou (která tam shodou okolností byla také), když prohlásila: „Bylo to naprosto geniální.“

ZJISTĚTE VÍCE O TURNÉ JINDŘICHA V. SOUBORU ANTIC DISPOSITION