RECENZE: Jindřich V., Temple Church ✭✭✭✭

Andrew Hodges a Freddie Stewart. Foto: Scott Rylander Jindřich V.

Temple Church

24. 08. 2015

Předpokládám, že většina pravidelných návštěvníků divadla má jasnou vzpomínku na to, kdy poprvé viděli inscenaci Jindřicha V. Kdykoli slyším herce vydechnout „Ó, kéž by múza ohnivá!“, okamžitě se vracím do onoho omámeného dětského okamžiku, kdy jsem poprvé viděl Olivierův film... ty panoramatické záběry tudorovského Londýna, Waltonovu svižnou hudbu ve stylu rytířské pastýřské hry a první pohled na kulaté dřevěné divadlo „wooden O“. Pro jiné to může být blátivější, ale stále hrdinská filmová verze Kennetha Branagha, nebo Hytnerova a Lesterova protiválečná inscenace zhruba před deseti lety. Jen málokdo z nás k této hře přistupuje bez celého souboru předsudků, a odvážný je ten režisér, který se rozhodne najít způsob, jak říct něco nového o kusu, o kterém si všichni myslíme, že ho velmi dobře známe. Přesto se to souboru Antic Disposition a režisérům Benu Horslenovi a Johnu Riseberovi podařilo v jednom z nejpůsobivějších nastudování Shakespearovy hry, jaké jsem v posledních letech viděl. Dokázali to především tím, že do své vize zahrnuli ambivalenci, která leží v samotném srdci textu – hra tak není prostoduchou oslavou ani pouhým odmítnutím války, ale uznáním, že válka je neoddělitelnou součástí lidského údělu. Pro Shakespearovu velkorysost ducha je zásadní, že hra objímá fascinaci a lákadla velké politiky, ale zároveň ukazuje důsledky těchto rozhodnutí pro obyčejného muže i ženu stejně jako pro krále – pompu i soucit, tenkou hranici strachu mezi neúspěchem a triumfem, přežitím a smrtí.

Andrew Hodges, Alex Hooper, Freddie Stewart a James Murfitt. Foto: Scott Rylander

Prostředí londýnského Temple Church nemůže být příhodnější díky svým rezonujícím vrstvám anglické historie. Po boku hrobek templářských rytířů a baronů, kteří si vymohli Magnu Chartu, je scéna uspořádána na šířku mezi kostelními lavicemi. Na vyvýšeném pódiu otevřeném na obou koncích jsou rozházeny bedny s municí a zdravotnický materiál. Vstupují dva vojáci v uniformách z první světové války, jeden Francouz a jeden Angličan. Poté francouzská sestra. Následují známé potíže s komunikací, které končí tím, že anglický voják dává svému francouzskému protějšku výtisk Shakespearovy hry. Nacházíme se v polní nemocnici spojenců v Azincourtu za frontovou linií a oba kontingenty souhlasí, že si ukrátí čas představením. Ale než se dostaneme k prologu, harmonika a klavír uvedou hudební ztvárnění básně A. E. Housmana „The lads in their hundreds“ od George Butterwortha. K Shakespearově inspirativní rétorice tak dostáváme další rezonující vrstvu rytířské lítosti, napsanou těsně před první světovou válkou. Bylo to v mnoha ohledech tak trefné – dramaticky, esteticky i historicky – že mi to přivodilo stejně silný zážitek, jaký si pamatuji z Olivierova filmu před lety. Vyšší poklonu zpracování úvodní sekvence složit nemohu.

A pak už jsme byli v samotné hře, ale než začnu rozebírat kvality inscenace, stojí za to zdůraznit, že scénář z první světové války stále zůstává referenčním bodem. Další Housmanovy zhudebněné básně v hudebním stylu eduardovské éry zasahují do děje, aby v klíčových momentech destilovaly emoce, a zkušenost z nedávného konfliktu dojemně a trefně proniká do představení ve významných chvílích – například ve chvíli, kdy je Bardolph popraven za plenění a herec hrající tuto roli se zhroutí v záchvatu. Stává se jen zřídka, aby soubor tak důkladně integroval nový koncept do Shakespearovy hry – až příliš často je to jen gesto – zde je však úroveň pozornosti k detailu nesmírně působivá a nápaditá, přičemž stále přirozeně ladí s duchem originálu.

Jak je u tohoto souboru zvykem, standard individuálních výkonů i celého ansámblu je vyrovnaně vysoký. Přechody mezi scénami jsou velmi dobře zvládnuté a i když je prostor omezený, režiséři ho využili velmi flexibilně a s minimálním, ale nápaditým využitím rekvizit (např. krabice s obvazy místo tenisových míčků, dortové formy místo korun atd.). Přemýšlel jsem, jak zvládnou samotnou velkou bitevní scénu, ale rámcový scénář opět nabídl řešení v podobě náhlé dělostřelecké palby mimo scénu, další Housmanovy písně a signálu polnice... ten okamžik byl zachycen a zaznamenán, aniž by musel být ukázán.

Freddie Stewart a Louise Templeton. Foto: Scott Rylander

Omezený rozsah recenze mi nedovoluje plně ocenit celou škálu skvělých výkonů, kdy několik herců zastává více rolí. Stačí říci, že politické i komediální scény dopadly stejně dobře, což v této hře nebývá zdaleka pravidlem. Ani nacionalistické pošťuchování mezi vojáky nepůsobilo únavně, jak se někdy stává. Text byl výborně přednesen a podpořen plynulým pohybem na jevišti, zejména ve scénách noci před bitvou, kdy se mužské kamarádství a nervózní žertování původního i moderního nastavení propojilo obzvláště dobře.

Bylo mi skutečným potěšením vidět pro změnu rodilé mluvčí francouzštiny v rolích francouzské královské rodiny: anglické straně tak tvořili skutečnou a věrohodnou politickou protiváhu a rivalita mezi Dauphinem a Konstablem byla dravá způsobem, který běžně nevídáme. Floriane Andersen jako Kateřina si rozkošně pohrávala s lingvistickými hříčkami, které pro ni Shakespeare připravil, a v milostné scéně byla víc než zdatnou partnerkou Jindřichu V. Freddieho Stewarta.

Stewartův výkon v sobě nesl mnoho kvalit potřebných pro úspěch v této roli. Působil přirozeně autoritativně v politických a veřejných scénách a v milostné scéně spojil flirtování, humor a rozpaky ve vyrovnané a rozkošné míře – rozhodně má onen „cukrový dotek“. V hádce s Williamsem (Alex Hooper), kdy je král v přestrojení a která je klíčová pro každou inscenaci této hry, suverénně ovládal tón a před vojáky přesvědčivě předvedl víc než jen „trochu toho Harryho v noci“.

Mám však výhradu k jeho podání slavných monologů, výhradu, která se šířeji vztahuje k tomu, jak jsou dnes shakespearovské „set-pieces“ obecně předváděny. Zatímco naturalismus na jevišti vás dovede daleko, v těchto vysoce propracovaných kouscích rétoriky nefunguje – ty jsou totiž explicitní krystalizací konkrétních emocí, nikoli jejich popisem. Naturalistický přístup končí jako ukřičený, monotónní a nijak zásadně strhující. Herec musí tyto stylizované projevy interpretovat a tvarovat jako hudební skladby, s nimiž si získává důvěru publika. I když chápu nechuť mladších herců k onomu vědomě „krásnému hlasu“ ve stylu Oliviera a Gielguda, stále se to dá dělat, aniž by to popíralo zbytek charakterizace. Starší herci v souboru – například Geoffrey Towers (Exeter) a Louise Templeton (Paní Čiperná) – ukázali cestu; zejména Templetonové vylíčení Falstaffovy smrti bylo podáno jemně a dojemně prostým následováním a nenucením přirozeného tempa textu. Jak řekl Jonathan Bate: „Klíčem k dramatickému umění je neupřímnost.“ Z umělosti lze vytvořit umění a diváci se v onom okamžiku rádi usídlí v tomto speciálním prostoru s vámi...

To je jen drobná výtka vůči tomu, co je v základu zcela pohlcující divadelní večer, který mnohé z nás v publiku donutil znovu se zamyslet nad touto zdánlivě nejznámější hrou. Doufám, že dostanou příležitost znovu uvést toto skvělé zpracování jednoho z největších Shakespearových děl, ať už zde nebo jinde. Když herci v útvaru odpochodovali do temných zákoutí Temple Church směrem k ležícím rytířům, už nebylo možné oddělit je od dlouhé tradice rytířství sahající od Chaucerovy Povídky rytířovy přes Shakespearovy historické hry až k Housmanově odepsané pěchotě:

„Přinesli zpět mincíři zářící ražbu lidství.

Ti hoši, co v slávě zemřou a nezestárnou nikdy.“

Jindřich V. se v Temple Church hraje do 5. září