RECENZE: High Society, divadlo Old Vic ✭✭✭

High Society (Vznešená společnost)

Old Vic Theatre

6. května 2015

3 hvězdičky

REZERVOVAT VSTUPENKY

Pokud ve vás během přestávky v divadle Old Vic vyvstane neodolatelná touha utéct ze sálu, což se vám při sledování revivalu klasiky High Society v režii Marii Friedman klidně může stát, odolejte jí. Skutečně. Vydržte to. Protože prvních zhruba patnáct minut druhého dějství je stejně dobrých, ne-li lepších, než jakýchkoli patnáct minut v jiném muzikálu, který se právě hraje ve West Endu (vyjma závěrečných čtvrthodin obou dějství Gypsy).

Vytříbeným textům a nádherné hudbě Cola Portera (s doplňujícími texty Susan Birkenhead) je věnována zářivá pozornost v sekvenci, kterou zde nově vytvořil tvůrčí tým (Friedman, hudební režisér Theo Jamieson a choreograf Nathan Wright) podle původního libreta Arthura Kopita a Porterovy partitury, patrně i za Kopitovy spoluúčasti. Je to opravdový triumf.

Náhle, v této sekvenci, představení najde pevnou půdu pod nohama a rozjede se na plné obrátky. Vděčí za to hlavně třem věcem: skvělé orchestraci (Chris Walker), preciznímu hudebnímu provedení (Theo Jamieson, Joe Stilgoe a „nažhavená“ kapela) a nápadité, kreativní choreografii (Nathan M. Wright). Tyto tři magické prvky společně vytvářejí muzikálovou alchymii a soubor se k nim s nakažlivou energií a bez zábran přidává. Je to neodolatelné.

Walkerovy orchestrace jsou po celou dobu prostě báječné a Porterovu hudbu naplňují atmosférou zakouřených a smyslných padesátých let, do nichž je tento revival zasazen. V samotné struktuře partitury je v této verzi cítit stín rock'n'rollu, takže vše hudební působí svěžím a velmi sexy dojmem. Wright se tohoto impulsu chopí a cválá s ním dál; dbá na to, aby mrštný soubor tančil s nadšením a elánem – stepařské číslo je vynikající – s kroky, které pulzují vzrušením a smyslností propletenou hudbou.

Neskutečně tomu pomáhá i úžasná scéna, kde Stilgoe a Jamieson předvádějí klavírní duet, souboj a mistrovskou show v jednom. Sledovat tyto dva, jak hrají na jedno piáno a pak spolu, ale přesto každý zvlášť, když se na scéně objeví druhý nástroj, je elektrizující. Celá tato část je radostná, chytrá a dokonale vykresluje typ onoho „Swell Party“ mejdanu, který si všechny postavy a hosté užívají. Je to opojné.

Stilgoe je také klíčovou postavou druhého skutečného vrcholu večera: předehry před začátkem, kdy sám u klavíru ovládá nástroj i publikum, z diváků láká spolupráci a na piánu předvádí své bavičské umění. Na místě složí vtipný mash-up na přání diváků, který srší humorem a muzikálností a lehce nastaví tu správnou náladu pro zbytek večera.

Tyto dva, velmi odlišné úvody ke každému dějství slibují odvážný, prozíravý a vizionářský režisérský rukopis Marii Friedman. Kromě drobných momentů se však tento příslib málokdy naplní a nejčastěji ztroskotá na útesech nešťastného obsazení. Nejinspirativnějším přínosem Friedman se zde nakonec ukazuje její volba choreografa a hudebního režiséra; v tom nejlepším smyslu slova jsou právě oni těmi pilíři, na kterých (spíše než na režii) stojí kvality její produkce.

Během večera narazíme na mnoho zvláštních rozhodnutí, ale žádné není snad podivnější než nápad uvést High Society v kruhovém uspořádání (in the round). Jediným skutečným výsledkem tohoto rozhodnutí je velmi krkolomné inscenování. Friedman navíc komplikace spojené s hraním takto staromódního muzikálu v kruhu zdůraznila tím, že se v omezeném prostoru rozhodla vytvořit iluzi velkého bazénu. I když je to nepopiratelně hezké na pohled, přítomnost bazénu vede k rušivému a nepohodlnému manévrování kolem jeho okrajů. Pohled na model jachty plující na hladině se zdá být slabým důvodem pro to, aby se scény a písně odehrávaly téměř po špičkách kolem třpytící se vody.

V kruhové aréně se neděje nic, co by nešlo snáze provést na tradičním portálovém jevišti Old Vic, a vše by fungovalo efektivněji, kdyby byla zvolena klasická scéna. Jsou tu značné problémy se svícením (Peter Mumford); herci se nevysvětlitelně ocitají ve tmě právě tehdy, když by na ně mělo být vidět. Úvodní titulní píseň trpí zejména nepřesným, nebo – pokud je přesné, tak bizarním – svícením, které ubírá na účinku Wrightově neotřelé a poutavé choreografii.

Přestože herci mnohokrát přicházejí a odcházejí skrze hlediště, výsledku to nepomáhá. Mezi diváky a souborem nevzniká žádná větší blízkost, intimita ani lepší srozumitelnost. Hraní v kruhu vede ke dvěma nevyhnutelnostem: téměř vždy někdo nevidí něco důležitého a vždy jedna část publika vidí naprosto jasně, jak reaguje ta druhá. V tomto případě se to první děje neustále a to druhé působí demoralizujícím dojmem. Sledovat, jak ostatní diváci ztrácejí o dění zájem, vám zrovna radost z kusu nepřidá.

Nejlepší výkon podává Jamie Parker, který v poslední době prošel proměnou v předního muzikálového herce. Parker hraje tvrdě pijícího, hláškujícího reportéra Mika Connora. Spíše než jako Clark Kent působí Parkerův Mike jako protřelý světák s ležérním šarmem. Pěvecky i tanečně je naprosto suverénní a do všech aspektů svého výkonu – od činoherních pasáží po zpěv – vnáší lehkost a pochopení pro žánr. Je to právě jeho energie, která drží druhé dějství nad vodou i po skončení čísla Let's Misbehave.

Vítanou oporu má v Jeffu Rawleovi, jehož strýček Willie, milovník sukní a alkoholu, je prvotřídní. Jeho uvolněná, a přesto energická interpretace písně Say It With Gin byla skutečným povzbuzením.

Rupert Young jako šarmantní jachtař C. K. Dexter Haven dělá maximum. V mnoha ohledech je skutečně sympatický a jeho scény s Ellie Bamber, hrající drzou Dinah, jsou uvěřitelné a plné vzájemného napojení. Pěvecky to většinou zvládá, ale zpěv není jeho silnou stránkou. (Ostatně kromě Parkera a Rawlea není v hlavním obsazení nikdo, o kom by se dalo říct, že zpěv je jeho doménou – což je u muzikálu dosti kuriózní situace.) Young vnáší do svých scén nenucenou mužnost, která je milá, ale upřímně, ta role vyžaduje víc. Divák musí v hloubi duše chtít, aby Tracy skončila s Dexterem raději než s Mikem nebo se svým snoubencem Georgem. Ale protože Mike je zde zdaleka nejcharismatičtější a nejpřesvědčivější, nevyznívá to tak.

To však může být spíše problémem Kate Fleetwood a její hranaté, úsečné Tracy bez špetky vřelosti. Fleetwood je sice dobrá dramatická herečka, ale to, že má předpoklady pro Lady Macbeth, z ní ještě nedělá ideální Tracy Lord pro High Society o nic víc, než kdyby talentovaná komička hrála hlavní roli v dramatu. Muzikály vyžadují specifické dovednosti. Musíte umět hrát, to jistě, ale musíte také umět zpívat – a ne stylem „udržím melodii“, ale pořádně to rozbalit, prodat hudební náboj a techniku. Minimálně musíte umět číslo „prodat“. Fleetwood takto zpívat neumí, čímž její výkon nevyhnutelně trpí.

Tento nedostatek podtrhuje i rozhodnutí hrát Tracy tak tvrdě, bez tepla a s jedovatou kousavostí. Tracy je velmi těžká role; herečka musí mít mnoho poloh, ale zásadní je jádro vnitřní vřelosti, soucitu a pochopení skryté pod maskou lhostejnosti a vtipkování. Jinak otcovo sžíravé hodnocení a následná omluva vyznívají do prázdna. Většina postav Tracy zbožňuje; divák musí pochopit proč.

Na Tracy v podání Fleetwood není nic vřelého ani okouzlujícího. Vůbec nic. Odříká texty, odehraje scény a odzpívá písně – ale bez nadšení pro formu nebo dokonce bez jejího pochopení. Poslouchat Fleetwood při zpěvu není zážitek a její vlastní nepohoda v této roli prosvítá na povrch. Scénu v opilosti zvládá solidně, ale to není hlavní náplň hry.

Tento odstup od muzikálového projevu prostupuje i dalším obsazením. Annabel Scholey, Barbara Flynn i Christopher Ravenscroft působí v muzikálové formě nesvůj. Scholey je na tom nejlépe, její fotografka Iris je svěží a zajímavá, ale chybí tam napojení na hudební stránku věci a z jejího zpěvu čiší křečovitost. Flynn jako paní Lordová má v podstatě jen jeden silný moment (ráno poté, co dovolila svému záletnému manželovi návrat do manželského lože, si užívá komickou chvilku jak z klasických britských grotesek), zatímco Ravenscroft nemá žádný a po celou dobu působí dojmem, že je úplně mimo svůj žánr.

Richard Grieve hraje George jako tupého, sebestředného a k smrti nudného patrona. Role tak sice není napsaná, ale z tohoto pojetí nevzniká nic zajímavého. George je sice podle Dextera bez smyslu pro humor, ale to neznamená, že musí být úplně bez šarmu nebo vitality. Musí dávat smysl, že je s ním Tracy zasnoubená, a musí představovat reálnou alternativu k Mikovi nebo Dexterovi. Georgeova uraženost zde nepůsobí jako trvalý povahový rys, takže jeho konec nevyznívá hořkosladce, ale jen jako pachuť kyselých hroznů.

Bamber v roli Dinah do rodiny moc nezapadá, ale její náklonnost k Dexterovi je zřejmá. To, že je mladý člověk předčasně vyspělý, neznamená, že musí být vulgární nebo úlisný, což jsou bohužel vlastnosti, u kterých Friedman nechala Bamber setrvat. Je to škoda, protože přirozený jas a vřelost Bamber jsou občas cítit, ale příliš zřídka. Je však vidět, že svědomitě plní režijní pokyny.

Ensemble dře do úmoru, skvěle zpívá a tančí tak nadšeně, jak jen malý prostor dovoluje. Wright chytře využil omezení kruhového jeviště a choreografie se zdá být jediným prvkem navrženým speciálně pro toto uspořádání. Spojení kapely a hudby Cola Portera je po celou dobu radostné.

Na veřejné generálce, které jsem se zúčastnil, publikum na konci reagovalo s nadšením a dočkalo se i částečného potlesku vestoje (který zahájila sama režisérka). Takže někteří lidé si tenhle mejdan zjevně užili.

Jsou to právě režijní a obsazovací rozhodnutí Marii Friedman, která brání tomu, aby tato High Society fungovala tak dobře, jak slibuje pasáž „Let's Misbehave“. Chvílemi bylo těžké zbavit se dojmu, že některá rozhodnutí byla učiněna jen proto, aby byla v přímém rozporu s tím, co by bylo přirozené. Místo aby dílo a postavy osvětlila, zdá se, že pro Friedman byla důležitější mlhavost a podivnost. Takhle přitom k režii Merrily We Roll Along nepřistupovala, tak proč tady?

Je to matoucí. Jak a proč se v Londýně, městě plném stovek vybroušených a zkušených muzikálových profesionálů, stane, že se muzikál v Old Vic obsadí převážně lidmi, kteří jimi nejsou – nebo alespoň lidmi, kteří se na jevišti při zpěvu a tanci necítí přirozeně?

No vážně, „Did You Evah?“

REZERVOVAT VSTUPENKY NA HIGH SOCIETY