RECENZE: How To Succeed In Business Without Really Trying, Southwark Playhouse ✭✭✭

Naše divadelní kritička Libby Purves recenzuje muzikál How To Succeed In Business Without Really Trying v divadle Southwark Playhouse.

Gabrielle Friedman a Tracie Bennett. Foto: Pamela Raith

How To Succeed In Business Without Really Trying Southwark Playhouse 3 hvězdičky Rezervovat vstupenky

Zpátky do kanceláře, lidi!

V divadle se teď shodou okolností rozmohl takový nešvar: ženy s chutí hrají ty nejtypičtější alfa samce a s až děsivou lehkostí dokážou svůj soprán nebo kontralt v mžiku srazit do polohy téměř barytonového vrčení. Vidíme to v inscenaci Operation Mincemeat u důstojníků MI5 a vidíme to i v hravé produkci Georgie Rankcom, která si bere na mušku Loesserovo hudební pojetí korporátního světa 50. let. Máme tu tedy nejen energickou Gabrielle Friedman ze Seattlu v roli rafinovaně ambiciózního J. Pierreponta Finche, ale také bezkonkurenční Tracie Bennett – nezapomenutelnou představitelku uvadající Judy Garland před deseti lety. Tracie vnáší všechen svůj švih a elegantní práci s klasickými texty do role J. B. Biggleyho, prezidenta společnosti Worldwide Wickets. Je to opravdová lahůdka a její suverénní vystupování táhne tuhle odlehčenou a leckdy až příliš bláznivou podívanou.

Tracie Bennett. Foto: Pamela Raith

V roce 1952 to začalo jako vtipná kniha Shepherda Meada, následoval film a nakonec tato show s libretem Abea Burrowse, Jacka Weinstocka a Willieho Gilberta. A co je nejdůležitější – s písněmi velkého Franka Loessera, autora Guys and Dolls (hrají se hned vedle v divadle Bridge, běžte na ně!). Hra je sice poplatná své době, ale stále nabízí spoustu trefných vtipů o nepotismu, neupřímnosti a – po jednom korporátním krachu – sborový zpěv pochybných self-made manů o tom, že „být průměrný není smrtelný hřích“. To sedne.

Elliot Gooch a soubor. Foto: Pamela Raith

Texty jsou skvělé, v neposlední řadě hned první velké číslo sekretářky Rosemary v podání Allie Daniel, která sní svůj sen o poslušné ženušce z 50. let: vdát se za manažera, ohřívat mu večeři a „hřát se v záři jeho naprosto pochopitelného zanedbávání“. Podobně zdařilé jsou i sborové scény z kancelářského života. Možná je to nostalgie – kradmo jsem si prohlížela publikum na odpoledním představení, plné těch pověstných fanoušků práce z domova. Například píseň o tom, že „když si nedám pauzu na kafe, něco ve mně zemře“, nebo Meadova mantra, že si člověk má vždycky vybrat tak velkou firmu, aby nikdo pořádně nevěděl, co dělají ti ostatní. Inscenace přesně vystihuje manipulaci, pasivně-agresivní pletichy i potřebu nadbíhat šéfově sekretářce, která hlídá vstup do svatyně. Když se Friedman „po chlapsku“ sbližuje s Bennett nad vzpomínkami na studia v písni Grand Old Ivy, působí to jako scéna z Bullingdon Clubu, a všechny ty skvěle choreograficky zvládnuté ansámbly v komorním prostoru studia jsou radost sledovat.

Allie Daniel a Gabrielle Friedman. Foto: Pamela Raith

Moje jediná skutečná výtka k tónu inscenace je, že působí tak napůl dobově a napůl současně, hlavně kvůli civilním kostýmům (i když hnědý oblek Tracie Bennett alespoň skvěle sedí), takže si divák není úplně jistý, na čem je. Před pár týdny toto podnikavé malé divadlo uvedlo v menším sále ironickou hru Josepha Charltona Brilliant Jerks o technologických vizionářích, která byla stoprocentně o současnosti, a proto vás okamžitě a bez okolků vtáhla – stejně jako to dělají Guys and Dolls tím, že jsou přiznaně z 20. let. Tenhle retro kus – se stopáží téměř dvě a tři čtvrtě hodiny – s tím má trochu problém. Ale písně jsou skvělé a stejně tak Bennett. Je to zábava.

V divadle Southwark Playhouse do 17. června 2023

Soubor. Foto: Pamela Raith

Čtěte také: Hvězdná Tracie Bennett se představí v muzikálu How To Succeed Without Really Trying