RECENZE: Muzikál John a Jen v Union Theatre ✭✭✭✭

John a Jen

Union Theatre

12. září 2016

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Američané potřebují sentiment.  To je klišé, které se často zmiňuje v souvislosti s americkým dramatem a faktor, který komplikuje nejeden přenos amerického divadla, televize či filmu na britský trh, kde často panuje spíše ironický, až drsný přístup k životu.  Právě to nepochybně ovlivňuje přijetí tohoto často vydařeného a elegantně napsaného komorního muzikálu. Tento týden Union Theatre hostilo šestidenní hostování nápadité mladé liverpoolské společnosti MOD Theatricals s jejich inteligentní a citlivou inscenací dua Andrewa Lippy a Toma Greenwalda.  James Lacy a Sharon Byatt ztvárnili titulní postavy v pružné a poutavé režii Sama Donovana – což je debutový „plnohodnotný“ muzikál společnosti MOD – již dříve: v květnu letošního roku se uváděl v nyní dočasně bezprizorním divadle Lantern Theatre a většina týmu zůstala u představení i pro toto hostování.

Lacy a Byatt jsou k sobě skvěle vybraní a hrají v takové souhře, která je radostí sama o sobě.  On je nadaný herec s vytříbeným hlasem a vynikajícím životopisem, včetně mnoha rolí v Union Theatre; Byatt je také nesmírně zkušená, mimo jiné z West Endu, s bezchybně čistým a jemným frázováním a projevem.  Donovanovo zázemí tkví především v činohře a k dílu přistoupil velmi činoherně: je však znát, že si vysloveně užívá „showbyznysové“ momenty scénáře. Vrcholem inscenace je parodická scéna z televizní reality talk-show, kde představitelé vystupují ze svých rolí i z klaustrofobního domova, který je obklopuje (ne-li vězní), a ujímají se úloh s širším imaginativním rozsahem.

To podle mého názoru naznačuje potenciál díla, který autoři možná nerozvinuli tak plně, jak mohli: když postavy své příběhy přímo „hrají“ a divák fyzicky „vidí“, co se jim děje, vzniká silný pocit sepětí s jejich životy.  Na druhou stranu, když nám o událostech, které se staly jinde a s jinými lidmi, které nikdy neuvidíme, pouze vyprávějí, dramatický dopad poněkud slábne. A protože se většina hry věnuje vyprávění příběhu z druhé ruky, je v sále obecně vzato nižší emocionální teplota, než bývá obvyklé.   Donovan do každé scény vnáší tolik specifické dynamiky, kolik jen může, ale v mnoha případech to působí, jako by se snažil vykřesat akci ze zásadně statických situací.

K tomu se přidává faktor Lippyho hudby a Greenwaldových textů (na scénáři se podíleli oba).  Obojí umí být jasné, břitvé, silně charakteristické a emociálně expresivní.  Stejně tak se tu však objevují rozsáhlé pasáže, kde sklouzávají ke konvenčním harmonickým, rytmickým a melodickým vzorcům a obecným, velmi prostým sdělením, která oběma hercům, na nichž leží celá tíha dramatu, příliš nepomáhají.  Je to plně zásluha Jamese a Sharon, že nás na osudu Johna a Jen tak moc zajímá, i když jim to materiál, s nímž musí pracovat, ne vždy usnadňuje.

Skvělou službu jim prokazuje i zbytek týmu: George Francis je hudební ředitel s pozoruhodnými schopnostmi, o to víc, že se řemeslu naučil prakticky za pochodu, když odešel ze školy v 16 letech jen s maturitou.  Jeho trio hrálo po celou dobu krásně a zajistilo plnou slyšitelnost obou herců při zachování celého dynamického rozsahu – k čemuž přispělo i v Union Theatre neobvyklé použití zesílení hlasu pod vedením Thomase Evanse.  Sean Gibbons se postaral o realistickou scénografii a kostýmy a Oliver Bush o velkolepé osvětlení.

MOD Theatricals se při své první návštěvě Londýna zhostili úkolu obdivuhodně.  Jsem si jist, že o nich v budoucnu ještě uslyšíme.  Takže si na ně dejte pozor, a až se objeví jejich jméno: na nic se neptejte a prostě si rezervujte lístek!

ZJISTĚTE VÍCE O DIVADLE UNION THEATRE