RECENZE: Julie Madly Deeply, The Crazy Coqs ✭✭✭✭✭

Foto: Steve Ullathorne Julie Madly Deeply

The Crazy Coqs, Brasserie Zedel

12. 11. 2015

5 hvězdiček

„Jak vyřešit problém jménem Marie? Jak se dá svit luny uchovat v dlaních?“

Většina z nás si pamatuje, co jsme dělali na Silvestra roku 1999, nebo alespoň víme, kde jsme byli na začátku večera, než alkohol, vzrušení, únava či (ne)diskrétnost zatáhly oponu našich vzpomínek. V té době jsem vedl velkou studentskou kolej s neuvěřitelně pestrou směsicí národností pod jednou střechou. Když dohořel poslední ohňostroj, nastala chvíle pro společný zpěv a já si lámal hlavu, co by tak mohlo všechny spojit. Náhle se ozval nečekaný hlas s „The Hills are Alive“, na což okamžitě navázala odpověď „With the Sound of Music“. Následující půlhodina zmizela ve spontánním společném zpěvu, kdy si Korea, Karáčí i Káthmándú podaly ruce s Charlestonem, Kodaní a Copacabanou v oslavě fenomenální Julie Andrewsové přímo na břehu Temže...

Někdy si říkám, zda by si Dame Julie společně s dvojicí Rodgers a Hammerstein nezasloužili Nobelovu cenu za mír spíše než někteří dávno zapomenutí laureáti – tak silná je globální značka muzikálu Za zvuků hudby (The Sound of Music).

Michael Roulston a Sarah-Louise Youngová jsou zkušení kabaretní umělci s mnoha oceněními a alespoň dvěma deskami na kontě. Pochybuji však, že by i oni předvídali, jak Julie Andrewsová zcela ovládne jejich životy od chvíle, kdy tato show v roce 2013 debutovala na festivalu v Edinburghu. Úspěch byl takový, že následovalo angažmá v Trafalgar Studios a turné po Británii i Severní Americe. Naštěstí jejich nynější krátký návrat do Londýna nevyžaduje, aby oni či diváci „stoupali do kopců a hor“ nebo „brodili veletoky“, stačí zajít do The Crazy Coqs, jednoho z nejpříjemnějších kabaretních míst v centru metropole.

Představení trvá zhruba devadesát minut a dělí se na dvě poloviny. První sleduje Julii až k prahu muzikálu Za zvuků hudby a druhá nás přenáší ze Salcburku do Hollywoodu a nakonec k jejím nedávným, naneštěstí tichým letům. Okamžitě zaujme promyšlená struktura celého kusu. Youngová má nejen v malíčku celý repertoár, jak se dá očekávat, ale také dokonale ovládá (auto)biografickou literaturu a legendy obklopující její subjekt. Příběh líčí s přesně odměřenou dávkou fanouškovského nadšení a jemně ironického, věcného skepticismu.

Existuje mnoho úskalí, která by mohla show vykolejit: jak zachytit ducha stále žijící umělkyně a „uchovat svit luny v dlaních“? Oba umělci si zaslouží uznání za to, jak se dokázali vyhnout všem rizikovým útesům.

Předně – každý si myslí, že Julii Andrewsovou a její tvorbu zná. Musíte lidem dát písně, které milují, a zároveň je provést mnoha méně známými kousky, zejména z padesátých a šedesátých let, kdy byla Andrewsová na vrcholu své pracovní píle. Youngová brzy prolamuje „čtvrtou stěnu“, lstivě slibuje možnost společného zpěvu a zapojení publika, přičemž si udržuje pevnou kontrolu nad děním zejména v informativnější první polovině. Ani v devadesátiminutové show není prostor pro všechny písně v plné délce, takže hodně záleží na šikovných odkazech. Roulston a Youngová vědí, že mají publikum, které narážky okamžitě rozpozná. Stačí jedna zpívaná linka, riff nebo sekvence akordů, aby se vybavila chuť a vzpomínka na slavné číslo. To se pak plynule prolíná s nepřetržitým proudem vzpomínek, skandálů a historek, takže se desetiletími od The Boyfriend až po Victor Victoria pohybujeme ve strhujícím, místy až dechberoucím tempu.

S pověstnou blond parukou a několika efektními kostýmy Youngová skutečně vypadá jako Julie a s grácií i sebevědomím se převtěluje z rozjívené fanynky v zázračné dítě a zářící hvězdu. Zásadní je, že nikdy nezapomíná na to, že u Julie Andrewsové stačila vždy jen „jedna lžička cukru“, aby lék lépe chutnal: klade totiž správně velký důraz na její tvrdou práci a neúprosnou profesní houževnatost stejně jako na veselou sentimentalitu jejího materiálu. Její hlas také plně stačí na reprodukci jasného, přesného a technicky brilantního podání Andrewsové s rozsahem čtyř oktáv. Místy v něm dokonce nacházela větší vřelost, než jakou si pamatuji z originálů.

Kromě technických dovedností aranžéra a interpreta je Michael Roulston klavírním chameleonem, který svůj styl bez námahy přizpůsobuje potřebám pěveckých partnerů. Viděl jsem ho vystupovat s několika různými vokalisty a kdybych poslouchal jen nahrávku, myslel bych si, že pokaždé hraje jiný klavírista. Zde často tvoří jednoduchý, ale účinný akordický podklad pro polomluvené a polozpívané pasáže, v plnotučných číslech však rozbaluje orchestrální paletu zvuků a ty dravé rytmické nástupy, které i v těch nejsladších písních nastavovaly latku technické náročnosti, kterou Andrewsová vždy vyžadovala.

Zdá se být až nevděčné žádat víc, když je toho nabízeno tolik, ale odcházel jsem s pocitem, že by show prospělo, kdyby byla o něco delší a měla více prostoru k nadechnutí. Jak My Fair Lady, tak Mary Poppins dostávají v hustě nabité první polovině poměrně málo hudebního prostoru, stejně jako Victor Victoria v té druhé. Toužil jsem slyšet z těchto děl více materiálu v citlivém a vtipném podání těchto umělců. Ať už si o Za zvuků hudby myslíte cokoli, právě tyto kusy jsou vrcholem kariéry Andrewsové. Obsahují výkony, které nejen stvořily její jméno, ale definovaly pověst těchto her samotných. Také by se otevřelo více komických příležitostí pro Youngovou, aby rozvinula své skvělé imitace Audrey Hepburnové, Barbry Streisandové či Lizy Minnelliové a možná přidala i pár dalších přátelských rivalek…

Jedná se o nesmírně vybroušený, profesionální a stylový večer, který je dalším důkazem toho, jak současný kabaret stále zkoumá a posouvá hranice ideálního spojení slova a hudby. Roulston a Youngová zachycují laskavý vtip a kouzlo osobnosti Andrewsové, a zároveň nám říkají mnoho o onom úžasném, až alarmujícím profesionálním nasazení, které stálo za zrodem této ikony. Je to důstojná a spravedlivá pocta zpěvačce, jejíž dílo bylo v různých fázích kariéry střídavě přeceňováno i podceňováno. Rád bych věřil, že Dame Julie, které je letos osmdesát let, by si představení užila, kdyby se někdy zastavila na jednu z mnoha pravděpodobných repríz.

...A mimochodem, na závěr jsme si všichni střihli další skutečně mezinárodní společné zpívání!

Více informací o Crazy Coqs naleznete na jejich webových stránkách