RECENZE: King Charles III, Almeida Theatre ✭✭✭✭✭

Oliver Chris jako William a Tim Pigot-Smith v titulní roli krále Karla III. Foto: Johan Persson Král Karel III. (King Charles III)

Almeida Theatre, brzy se stěhuje na West End

16. května 2014

5 hvězdiček

Přestávka. Vysoký muž v obleku po mé pravici si zívne, vstane a s jistým opovržením řekne svému podobně oděnému a zívajícímu společníkovi: „To není žádný blankverz. Proboha. Vždyť se to ani nerýmuje.“ Stálo mě to hodně sebezapření, abych nepropíchl tu jeho tupou bublinu nemístné nadřazenosti. Ale naštěstí tu byly jiné, zábavnější věci na práci.

Při pomalém postupu k baru o přestávce zaslechnete mnoho debat a různorodých názorů. „Jsem monarchista a tohle je prostě nestydatost. Ale hrají to dobře.“ „Já bych je postřílel všechny, tohle je na mě trochu silné kafe. Ale ti herci jsou zatraceně dobří.“ „Znáte to, já se s Karlem znám. Vůbec to takové není. Ale ten herec odvádí kus dobré práce.“ „Monarchie je k ničemu, takže ta hra je odsouzena k záhubě. Herci jsou ovšem úžasní.“

O něčem to vypovídá, když je publikum ohledně hry tak v rozpacích, ale v hodnocení kvality hereckých výkonů je naprosto jednotné. Mike Bartlett a jeho „hra z budoucí historie“, Král Karel III., která má nyní premiéru v divadle Almeida v režii Ruperta Goolda, je, ať se na to díváte jakkoliv, pozoruhodný divadelní počin. Není to sice přelomové drama, které by se hrálo desítky let nebo se dočkalo nekonečných repríz – je to však velkolepá divadelní podívaná pro tuto dekádu, pro tuto dobu. Pro teď a tady.

V mnoha ohledech evokuje Shakespearova ducha, čímž si dodává na důležitosti. Samotný blankverz na tom má lví podíl; disciplína v psaném textu nějakým způsobem nutí diváky k větší pozornosti, berou materiál vážněji a zpočátku se zdráhají smát, dokud nepochopí žánr a nepřijmou ho.

Ale není to jen tím. Hrou se prolínají motivy z mnoha Shakespearových děl a rysy jeho klíčových postav. Karel hodně dluží králi Learovi a Richardovi II. a v Camille je více než jen špetka Volumnie. Prince Harryho si nespletete s Halem, v Kate je Lady Macbeth, ve Williamovi se mísí Hamlet s Angelem, v premiérovi Evansovi vidíme Bolingbrokea – a i Diana se tu mihne jako jakýsi přízrak nebo čarodějnice z Hamleta či Macbetha. Nic z toho není náhoda – a je to geniální tah vzít tyto prvky a plynule, téměř neznatelně je vplést do textury a zpodobnění skutečných osobností, na které má každý svůj názor.

Shakespearovský efekt pokračuje i u vedlejších postav, které přinášejí lidovou moudrost nebo komickou úlevu – přirození nástupci hrobníka, chůvy či vrátného jsou zde všichni přítomni. Stejně jako šeptané důvěrné rozhovory mezi mocnými lídry, kteří touží po konkrétních výsledcích – tak známé těm, kteří znají dialogy Cassia s Brutem nebo libovolných pánů z historických her.

Bartlettův talent se však neomezuje jen na toto. Hra je skutečným thrillerem s nečekanými zvraty, které jsou úchvatně spletité a podmanivé. Úžasné překvapení v polovině druhého dějství bere dech a stojí za celý večer. A i když se cestou dočkáte spousty smíchu, jakmile se karta obrátí proti Karlovi, vysoká tragédie už není k smíchu, ale stává se naprosto fascinující.

Hra sice nepřináší žádné zásadně nové objevy o monarchii nebo o Británii, ale skutečné umění zde spočívá v tom, že něco tak důvěrně známého působí exotiky a svěže.

V Gooldově produkci funguje naprosto vše. Od pohřebního ceremoniálního úvodu při bohoslužbě za Alžbětu II., přes scény v paláci a v parlamentu, až po závěrečnou, pozoruhodnou a dojemnou korunovační sekvenci – pedál velkoleposti je sešlápnut až k podlaze. Strohá a prostá scéna Toma Scutta zajišťuje, že si divák v každém okamžiku uvědomuje náboženský a státní přesah každé scény, neustálou přítomnost koruny i věčný soud lidu.

Jocelyn Pook složila velkolepou hudbu, která se dokonale hodí k syrovým emocím, zvratům a dějinnému patosu. Hudba děj doslova obaluje a zahaluje, poskytuje mu oporu a stylový podkres.

A publikum má pravdu – to herectví není jen tak ledajaké. Je to triumf.

Tim Pigott-Smith je v roli Karla senzační. Zmatený, pobavený, vlídný, zlověstný, ohromený, chvástavý, bojovný i obležený – je vynikající v každém ohledu a v každé scéně. Příval vášně, který ze sebe vypustí, je ohromující. Možná je to životní výkon. Je to monumentální, mocný úspěch.

Má skálopevnou oporu v brilantním, nedoceněném Williamovi Olivera Chrise (jeho bezchybné zvládnutí onoho překvapení ve druhém dějství by si zasloužilo cenu Laurence Oliviera), v Richardu Gouldingovi jako zoufalém a ztraceném Harrym, v Lydii Wilson jako úžasně intrikující Kate a v Adamu Jamesovi jako popudlivém premiérovi za Labouristy. Nicholas Rowe je perfektní v roli okatě pokryteckého a arogantního lídra toryovské opozice, Margot Leicester jako věrná, leč trochu těžkopádná Camilla a Katie Brayben jako rozkošně prohnaná Diana. Každý z nich je fenomenální – a často velmi nečekaně.

Tohle je divadelní alchymie toho nejvzácnějšího druhu.

Na každého zapůsobí jinak, protože je to všechno a zároveň nic. Možná časová osa, fantazie, parabola, vtip, extrapolace známých faktů nebo vážné zamyšlení nad stavem Británie: lze to vnímat jakkoliv, záleží na vašem úhlu pohledu.

Po pravdě řečeno, je to příležitost pro dobré herce udělat velkou věc.

A tito herci si tu příležitost nenechali ujít.

V Almeidě je vyprodáno, ale tahle inscenace se rozhodně musí přesunout dál – mohla by se hrát kdekoliv, přinejmenším v letech, než současná panovnice odejde. Pokud budete mít šanci – jděte na to.

AKTUALITA – Král Karel III. ohlásil svůj přesun do Wyndhams Theatre. Rezervujte si vstupenky!