RECENZE: Král Jan, divadlo Globe ✭✭✭✭✭

Král Jan

Shakespeare's Globe Theatre

10. června 2015

5 hvězdiček

William Shakespeare napsal deset her o bouřlivých anglických monarchiích: Richard II., Jindřich IV. (1. a 2. díl), Jindřich V., Jindřich VI. (1., 2. a 3. díl), Richard III., Jindřich VIII. a Král Jan. Poslední jmenovaná hra, o níž se předpokládá, že vznikla po Richardu II. a před prvním dílem Jindřicha IV., se uvádí jen zřídka, alespoň v porovnání s ostatními. To naznačuje, že hra má své „mouchy“. Ale je tomu skutečně tak?

Soudě podle inscenace Jamese Dacreho, která se momentálně hraje v Globe, zní odpověď rezolutní „ne“.

Překvapivě je to vůbec poprvé, co se Král Jan v Globe od jeho otevření v roce 1997 hraje. To osmnáctileté čekání se vyplatilo. Dacreho produkce kypí energií, vypráví spletitý politický příběh s jasností i humorem a vyžívá se v excesech, které postavy a dějové zvraty nabízejí. Trochu nezbedně jsou do Shakespearovy hry přidány verše z anonymní hry „The Troublesome Reign of King John“ (snad od George Peelea). Tyto přídavky však nepůsobí rušivě ani zbytečně a výsledkem je strhující jízda napjatou dobou anglo-francouzských vztahů, nahlížená specifickým prismatem rozkolu s Římem po Jindřichu VIII., plná jedu, zrady a strategických tahů.

Nicholas Hytner se kdysi nechal slyšet, že Shakespeare může být nesrozumitelný: „Prvních pět minut je vždycky ošemetných,“ řekl v roce 2013 na literárním festivalu v Cheltenhamu. Dacreho inscenace dokazuje, že se Hytner mýlil. Mimořádná srozumitelnost přednesu všech herců souboru činí z tohoto představení jednu z nejpochopitelnějších shakespearovských produkcí, jaké byly v Globe k vidění. Nejde jen o artikulaci a slyšitelnost; herci tím jazykem žijí a dýchají, využívají ho naplno, získávají si důvěru diváků a jejich podporu. Je to rétorika v té nejživější akci.

Při sledování působí hra až neuvěřitelně aktuálně. Konflikt mezi společenskými vrstvami, neschopnost vlády získat podporu země, ochota vládních orgánů obrátit se proti spojencům pro krátkodobý zisk, hrozby mocných a bohatých, kteří drží vládu v šachu, nejistá spojenectví a nepřátelské koalice; přidejte jedovaté osobní útoky a nestoudné zaprodání se a máte před sebou nejen kostru Krále Jana, ale i kousavý přehled nedávných britských voleb.

V programu profesor Leon Black obhajuje názor, že by si hra zasloužila větší uznání:

„Nespojena s dvojitou tetralogií o Yorku a Lancasterech, vykazující jen malou podobnost s tím, co se o Janovi učíme ve škole (Magna Charta není nikdy zmíněna), vypadá jako zanedbané nevlastní dítě. Měla by si zasloužit více pozornosti, neboť obsahuje skvostné věci – mimo jiné pozoruhodnou pestrost tónů, od vlasteneckého přes konspirační a šokující až po směšný. Režisérům a hercům dává obrovskou škálu možností.“

Profesor Black trefil hřebíček na hlavičku.

Dacre plně využívá mnoha nálad hry, změn důrazu i stylu, takže večer je nespoutaný a naprosto pohlcující: něco jako politická horská dráha. V této hře je těžké určit, kdo je skutečný padouch – uchazečů o tento titul je hned několik. Hlavním přínosem Dacreho režie je však to, že postavy dostávají plný prostor a ukazují se v celé své bohatosti a zajímavosti.

Jo Stone-Fewings je v titulní roli krále Jana v úžasné formě; v lepší roli jsem ho snad ještě neviděl. Jemně evokuje nádech kreslené verze této postavy, onoho lva s hedvábným hlasem Petera Ustinova z disneyovského Robina Hooda, a je prodejný, rozmarný, přemýšlivý, majestátní, pohotový, žalostný i groteskní. Je radost ho sledovat a jeho práce sytým, temně zabarveným hlasem je mistrovská – v mžiku dokáže přejít od ufňukané komiky k bouřlivému vzteku.

Jako celek působí jeho Jan trochu jako „Richard II. a půl“ – postava, která stojí někde mezi extrémy Richarda II. a III. a nese rysy obou. Přesto je Jan v podání Stone-Fewingse zcela jedinečný; je to solitér, který září vlastním světlem. Je to silné, poutavé a naprosto přesvědčivé ztvárnění, které nastavuje laťku na dlouhou dobu dopředu.

Drobnou výtku mám ke způsobu Janovy smrti. Zde působí až příliš úhledně, proběhne moc rychle a postrádá ono nezbytné měřítko odpornosti. Jan byl ve hře koneckonců otráven; ve skutečnosti ho dorazila úplavice. Ani jedno nebylo nic pěkného. Tím, že Stone-Fewings přišel o drsnou, odpudivou smrt s otrávenými útrobami, ztratil výkon trochu na lesku. Pracoval tak tvrdě, udělal Jana tak skutečným, že by jeho finální smrtelný chropot neměl končit jen tichým kňouráním. Ale je to jen malá kaňka na Dacreho kontě; spíše to diváka ochuzuje o možnost vidět, jak skvělý mohl Stone-Fewings v závěru být.

Alex Waldmann jako klasický herec neustále roste. Jeho Bastard je zde skvělý – ušlechtilý duchem, odvážný, hlučný, drzý, výřečný, ohnivý a troufalý. Bastard jak se patří. Přesně takový, jakého byste čekali od nelegitimního syna křižáka Richarda Lví srdce. Chlapák plný silných řečí, bleskový s mečem v ruce a smrtící – na bojišti i mimo něj. Vtipálek, který ale rozhodně není pro smích. Waldmann si snadno získá přízeň publika a skvěle vykresluje vzestup své postavy, který zrcadlí Janův pád. Je to vyzrálý, sebevědomý a působivý výkon. Jeho závěrečná scéna je nesmírně dojemná.

Jako matka všech matek, Eleonora Akvitánská, předvádí Barbara Marten takovou životaschopnost a pohotovost, až se člověk ptá, zda James Goldman nečerpal inspiraci pro „Lva v zimě“ právě u Shakespeara. Goldmanova Eleonora a ta Shakespearova mají mnoho společného a Marten si vychutnává každé sousto této hostiny, kterou Shakespeare herečkám připravil. Je královská, povýšená, manipulativní, ale vždy elektrizující; Marten si užívá nebezpečné hry, které Eleonora podněcuje. Její oči dokážou bleskovými, pronikavými pohledy vyjádřit celé stránky textu. Naprosto uvěřitelná Eleonora v jejím podání ukazuje, jak fantastická role to pro schopnou herečku je.

Martenové Eleonora je o to opojnější díky malé scéně, kde hraje jinou postavu – lady Faulconbridgeovou, matku Bastarda. Zde je Marten úplně jiná, skoro jako by roli hrála jiná herečka. Zlomená, zarmoucená, zatrpklá, zraněná, ponížená – Marten je úžasná. A lady Faulconbridgeová je důležitým článkem na neustále se otáčejícím kole štěstěny. Právě ona přizná Bastardova otce, nehledě na svou pověst, a tím nasměruje syna na cestu, která ho vynese k postavení a hodnostem nad rámec jeho snů.

Tanya Moodie je vynikající jako Constance, matka Artura, syna Janova zesnulého staršího bratra Geoffreye. Arturův nárok na anglický trůn je možná stejně legitimní jako Janův a Constance ho chce vidět korunovaného. Moodie si v urážkách nezadá s těmi nejlepšími a s přehledem kontruje Martenové i Stone-Fewingsovi. Hraje Constance především jako matku, až pak jako matku čekatele na trůn. V tom je přesným opakem Eleonory, pro niž je moc vším. Pohled ve tváři Moodie, když jí odvádějí Artura, je mimořádný – renesanční obraz upřímného zoufalství. Nářek nad osudem svého syna podává s kousavou, brutální intenzitou.

Jako prohnaný, obojetný a odhodlaný kardinál Pandulph září Joseph Marcell jako drahokam na papežově prstenu. Jeho lstivý kardinál, neotřesitelný tváří v tvář nepokojům, vládne mocí bez váhání; exkomunikace sem, exkomunikace tam – cokoli, aby udržel nadvládu Říma a prosadil vůli papeže. Je až komické, že nejvíce machiavelistickou postavou je zde právě kardinál, ale to plně odráží názory Shakespearovy doby a vyvolává smích tehdy i dnes. V moderním výkladu byste v kardinálovi mohli spatřovat ztělesnění Evropské unie nebo bankovního světa: pro někoho nepřítel, pro jiného přítel, v zádech s obrovskou, dobře financovanou mocí.

Jedna z nejtěžších scén hry nastává, když Hubert (Mark Meadows) přichází oslepit Artura (Laurence Belcher) rozžhavenými pohrabáči a zabít ho, ale chlapec ho z toho vymluví. Je těžké nechat tuto scénu vyznít, aniž by do ní vnesla znepokojivý pedofilní podtón. Zde se to však oběma hercům, hrajícím naprosto realisticky, daří velkolepě – svědomí a následky jsou hlavními zbraněmi jejich střetu. Jste si jisti, že chlapec bude oslepen, a pak pochopíte, proč Hubert odmítá vykonat ten temný skutek. Díky tomu je nynější osud Artura drásavě smutný, nikoli směšně hloupý.

V obsazení není slabého článku; Simon Coates, Ciarán Owens a Daniel Rabin odvádějí obzvlášť precizní, promyšlenou práci. Stejně tak Aruhan Galieva ve dvou velmi odlišných rolích: nejprve jako překvapená nevěsta, když se pozornost jednání upře na její Blanku Kastilskou, a později jako bizarní a tak trochu divoký Petr z Pomfretu, který do děje vnáší nádech čarodějnic z Macbetha nebo Caesarova věštce.

Původní hudba Orlanda Gougha funguje mimořádně dobře a významně dokresluje náladu. Pohybová složka Scotta Amblera je obratná a stylizované bojové sekvence (Rachel Bown-Williams a Ruth Cooper-Brown) jsou velmi působivé – popravdě působivější, než by pravděpodobně byla jakákoliv realisticky zinscenovaná bitva. Scéna Jonathana Fensoma skvěle využívá jeviště, i plošiny umístěné přímo mezi diváky na stání, a centrální rampa, po které se Artur nakonec vydává k Bohu, funguje výborně.

Jedná se o skutečně strhující, fascinující a napínavou inscenaci jednoho ze Shakespearových „ošklivých káčátek“. James Dacre a jeho příkladný soubor v čele se Stone-Fewingsem, Martenovou, Waldmannem a Moodieovou přesvědčivě dokazují, že Král Jan je ve skutečnosti pravou labutí.

Král Jan se hraje v Shakespeare's Globe do 27. června 2015