RECENZE: Knight Of The Burning Pestle, Sam Wanamaker Playhouse ✭✭✭✭

Rytíř hořící paličky (Knight of the Burning Pestle)

Divadlo Sama Wanamakera (Sam Wanamaker Theatre)

28. února 2014

4 hvězdy

Rodgers a Hammerstein by vám jistě potvrdili, že „nad ženský není“, a i když mají pravdu, existuje ještě jedna věc, které se nic nevyrovná: vyrazit do divadla na hru, o které nevíte vůbec nic, a nechat se jí naprosto odrovnat. O to vzrušující je, když se to stane u kusu, který byl napsán v roce 1607, v oněch dávných dobách „zplozen a zrozen“ za pouhých osm dní.

A přesně to se stalo dnes večer v nádherném divadle Sama Wanamakera, kde Adele Thomas uvádí svou naprosto skvostnou, citlivě uchopenou a dokonale odehranou produkci hry Francise Beaumonta Knight of the Burning Pestle, která divákům přináší neutuchající radost.

Text je svěží, vtipný a na dílo z tak hluboké minulosti až znepokojivě postmoderní.

Hlavní zápletka se točí kolem divadelní společnosti, která se právě chystá odehrát jedno ze svých nazkoušených dramat pro londýnské publikum. Představení začne, ale v davu se ozývají hluční a hádaví diváci – lidé, kteří se nebojí ztropit poprask a dožadovat se zábavy podle svého gusta namísto toho, za co si u pokladny zaplatili.

Tito narušitelé požadují hru pro dělnickou třídu a trvají na tom, aby se k souboru přidal jejich učeň Rafe – plachý, zakřiknutý a mírně chromý mladík (který pracuje pro kupce a právem se děsí jeho manželky). Rafe má na jevišti dělat cokoli, co si usmyslí, zatímco původní kus se za pochodu přizpůsobuje a pokračuje dál.

Je to stejně bizarní jako vtipné. Skutečná fraška, ale taková, která má srdce na pravém místě.

Nenajdete zde jediného herce, který by si nebyl naprosto jistý svou úlohou, nebyl by schopen ji bezchybně odehrát a nebyl by plně odevzdán společnému dílu, aby vše do sebe dokonale zapadalo.

Soubor kypí talentem. Zahrát špatné herectví přesvědčivě vyžaduje skutečný um – a v tom tato společnost exceluje. Člověk se často směje nahlas. V mnoha výkonech jsou patrné záblesky hvězdných manýr a diváctví, ale nic není přehnané; vše funguje v úžasné souhře, která je překvapivá a nesmírně zábavná.

Phil Daniels a Pauline McLynn jsou v rolích měšťanů, kteří si hru přivlastní, prostě báječní. Scéna, v níž McLynn šustí papírky od bonbonů a poděluje jimi ostatní diváky, čímž naprosto zastiňuje dění na pódiu, je k popukání. Daniels má zase neomylnou schopnost trefit vtip a pak z něj vymáčknout ještě více humoru, i když už se zdá být vyčerpaný. Společně tvoří komediální senzaci.

V roli Rafea, prostého chlapce vrženého do světel ramp, podává Matthew Needham nejlepší výkon večera. Jemný, prostý, ztracený v situaci, ale vždy se snažící uspět – detaily, které Needham své postavě vtiskl, jsou propracované a působivé. Je vtipný v každém ohledu, a pak, zcela nečekaně, přednese ke konci hry monolog, který je skutečně dojemný a vzbuzuje v člověku hrdost na to, že je Londýňanem. Je to mistrovský výkon.

Alex Waldmann je ve skvělé formě jako hlavní hrdina herců, který nenávidí vnucené narušování hry, ale zároveň se nebrání žádnému ješitnému a okázalému projevu své „hvězdnosti“. Je to výborná komická kreace a jeho scény s duchy jsou obzvláště vydařené. Paní sedící za mnou byla natolik přesvědčená, že zemřel, že když v rakvi ožil, upřímně vykřikla. Pozoruhodné.

Mimořádně zábavná je jeho pohybová komika. S Needhamem svedou souboj, který se odehrává doslova po celém divadle – narážejí do sloupů, oken, skleněných příček, stěn, podlah i samotných diváků. V honbě za salvami smíchu nezůstane kámen na kameni.

Waldmannovi v každém ohledu sekunduje Sarah MacRae, která je jako kráska souboru Luce naprosto úžasná. Je rozkošná, zejména ve vztahu k muži, za něhož ji chce otec provdat (Dickon Tyrell v roli dokonalého snoba s fantastickým rýmováním má nejlepší nástup večera a jeho celůžový kostým v prvních třech dějstvích je ztělesněním humoru). Stejně skvělá je ale i v momentech upřímné náklonnosti k Waldmannovi. Její řeč nad tělem, o kterém si myslí, že je Waldmannova mrtvola, je naprosto famózní.

Vynikající klaunskou práci odvádějí Samuel Hargreaves (jakýsi šašek, který zpívá, tančí a hraje s lehkostí a jistotou), Dennis Herdman a Dean Nolan (dvojice ve stylu Laurela a Hardyho, která tvoří skvělý komický protipól Needhamovu Rafeovi – zejména létající šašek a princezna se zlatým plnovousem). Magické.

Hannah McPake je jako paní Veselá (Mistress Merrythought) rozkošná a Giles Cooper v roli Michaela, Jasperova (Waldmannova) uťápnutého, ale upřímného a sympatického mladšího bratra, si krade každou scénu pro sebe. Vše, co udělal, bylo geniální a vtipné, včetně způsobu, jakým nosil svou směšnou zrzavou paruku.

Paul Rider vytěžil z postavy Merrythoughta maximum a jeho kostým (špinavé spodní prádlo) v kombinaci s jeho neustále veselou povahou funguje výborně. Hodně zpívá, a ne vždy zrovna čistě, ale vůbec to neruší. Nějakým zázrakem dodává i falešnému zpěvu neuvěřitelný šarm.

Brendan O'Hea je skvělý jako zlomyslný hoteliér brousící nože (ten nejvlezlejší padouch na West Endu) a následně předvádí bravurní výkon jako bizarní Obří holič, kterého musí Rafe zlikvidovat.

Celý soubor je naprostým potěšením. Nikdo se nestydí, nebojí ani netápe v tom, co režisérka chce. A Adele Thomas chce prosté, neokázalé, ale velmi chytré a vtipné naplnění Beaumontovy vize. V tom si počíná naprosto suverénně a výsledek je triumfální. Tři hodiny čisté radosti.

Není pochyb o tom, že by se v představení dalo škrtat, ale upřímně řečeno, není to potřeba. Není to dlouhý večer. Hra plyne s nadšením a elánem, který je povzbuzující a naprosto kouzelný.

Je s podivem, že tato hra byla napsána pouhých sedm let po Hamletovi. Působí totiž nesmírně svěže a moderně.

Pokud si ceníte vřelosti, kterou přináší humor a pravda, utíkejte na to. Tohle se opravdu povedlo.