RECENZE: Kunene and the King, Ambassadors Theatre, Londýn ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Kunene a král od Johna Kaniho, kterou v současné době uvádí Royal Shakespeare Company v Ambassadors Theatre.

John Kani a Antony Sher ve hře Kunene a král. Foto: Ellie Kurtz Kunene a král

Ambassadors Theatre

29. ledna 2020

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Hry psané samotnými herci bývají fascinující záležitostí.  Některým, jako Haroldu Pinterovi nebo Williamu Shakespearovi, to šlo přímo skvěle.  Jiní zaznamenávají spíše občasné úspěchy, a jedním z nich je jihoafrický veterán John Kani.  Před mnoha lety slavil obrovský úspěch se svou hrou proti apartheidu „Sizwe Banzi je mrtev“.  Nyní se vrací na scénu s dalším dílem rozjímajícím o strastech a trápeních své domoviny.  Je to zajímavé dílo s několika vydařenými replikami a velkým prostorem pro něj i dalšího herce – roli, kterou zde obsadil jeho krajan Antony Sher. Představení stojí za vidění už jen kvůli příležitosti sledovat tyto dva vynikající herce při jejich mistrovské práci.

John Kani a Antony Sher. Foto: Ellie Kurtz

Zdá se však, že dramatická struktura nepatří mezi Kaniho nejsilnější stránky.  Jihoafrická režisérka Janice Honeyman přistupuje k textu s úctou a aranžuje jej velmi naturalisticky; totéž platí o realistické scéně jejich krajanky Birrie Le Roux.  Scénář však hned v první scéně (nebo dějství?) tohoto 96minutového dramatu bez přestávky (byť se dvěma přerušeními pro změnu scény) vyvolává očekávání: Sherova postava, slavný jihoafrický herec Jack Morris, se učí roli krále Leara a má za pár měsíců termín premiéry.  Komplikací je, že má rakovinu ve čtvrtém stádiu, a Kani, coby titulní Lunga Kunene, přichází jako jeho domácí ošetřovatelská služba, aby mu pomohl zvládnout co nejvíce času, než bude muset být převezen do nemocnice k závěrečné fázi nemoci.  Budoucnost Morrisovy chystané inscenace Leara nevypadá zrovna růžově!  (Zajímavým detailem je, že Sher momentálně hraje Leara i v aktuálním repertoáru RSC, která uvádí i tuto hru.)

John Kani a Antony Sher. Foto: Ellie Kurtz

Pokud si však myslíte, že se Lear udrží jako nosný divadelní rámec po celou dobu, budete zklamáni.  Do Kaniho scénáře se vplétá mnoho dalších témat, která hru vytlačují do pozadí – a to v každém smyslu.  Zdá se také, že Kunene má profesionální potíže s chováním svého svěřence, který se – jak je vidět i slyšet – často chová otřesně.  Jako metafora neschopnosti soužití bílých a černých v Jihoafrické republice je to až příliš okaté.  Generuje to však jedny z nejúdernějších pasáží: „Bílí volili Mandelu, protože si mysleli, že je ochrání před hněvem černých,“ je pravděpodobně nejsilnější výrok v celém textu a je úžasně zapamatovatelný.  Zbytek hry však zůstává ve stínu takovýchto momentů.

John Kani a Antony Sher. Foto: Ellie Kurtz

Podobně jako v „Třech sestrách“, které se právě hrají v Lyttletonu, se i zde několikrát objeví africká zpěvačka (nyní už téměř povinný prvek), Anna Mudeka, zpívající v místním jazyce – předpokládám, že jde o xhoštinu, ale bez překladu vám nepovím, o čem zpívá, ani co ji k jejímu zjevení vede.  Zbytek tvůrčího týmu pochází rovněž z Jižní Afriky, ať už jde o tradiční světelný design Mannieho Manima, zvuk Jonathana Ruddicka či hudbu Nea Muyangy.  Jako divadelní kus sází hra na jistotu; vše je řemeslně dobře udělané, ale kromě obsazení dvou vynikajících veteránů v mluvených rolích na ní není nic výjimečého.

V uvádění do 28. března v Ambassadors Theatre v Londýně.