RECENZE: La Bohème, soubor Opera Holloway v Sutton House ✭✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí putovní produkci opery La Bohème od souboru Opera Holloway v domě Sutton House.

La Bohème

Opera Holloway

Sutton House

4 hvězdičky

30. srpna 2019

Webové stránky Opera Holloway „Pop-up opera“ se stala celonárodně úspěšným konceptem v době, kdy jsou inscenace ve velkých operních domech či na venkovských sídlech příliš drahé pro tvůrce i diváky. Její kouzlo tkví v prostotě a v tom, že nechává vyniknout charakter místa a samotné dílo bez zbytečných příkras. To přesně platí i o zájezdovém představení La Bohème souboru Opera Holloway, které v pozoruhodně atmosférickém a podnětném prostředí nachází v jednom z nejhranějších děl repertoáru nové nuance.

Sutton House je nečekaný tudorovský skvost uprostřed čtvrti Hackney. Jde o vůbec první významné cihlové sídlo postavené mimo centrum Londýna. Stojí za ním Ralph Sadler, chráněnec Thomase Cromwella, kterému se na rozdíl od jeho mistra podařilo nejen hromadit jmění, ale také si v bouřlivých dobách zachovat chladnou hlavu – a hlavu na ramenou vůbec. Tento fascinující dům, prošlý mnoha úpravami, působí jako oáza historického klidu na konci ulice Mare Street. Jakmile vstoupíte za jeho masivní zdi, shon jednadvacátého století rázem utichne.

Pro operu je to skvělé místo. Kromě malebného a architektonicky svérázného ladění nabízí i modernější stodolu, která má ideální rozměry pro komorní operu s klavírním doprovodem. Je tu právě tolik místa, aby se vytvořila věrohodná scéna a usadilo se přibližně padesát diváků.

Na této produkci vás nejdříve upoutá kombinace břitkého vtipu a praktičnosti, která je pro úspěšné zájezdové divadlo nezbytná. Zapomeňte na pařížské podkroví, ocitáme se v garsonce studentů v Worthingu. Vidíme patřičně zanedbaný obývák plný studentů v teplákovkách a nad nimi břitké titulky, které libreto této opery z 19. století bez rozpaků převádějí do městského slangu století jednadvacátého. Dirigent Lewis Gaston se u notoricky známých pasáží nezdržuje, a tak jsme hned vrženi do živých scén studentského špičkování, které je skvěle zahrané, vtipné a přesvědčivě zazpívané. Přesně takový příval energie tato opera potřebuje, aby diváka od začátku strhla, bez ohledu na měřítko produkce.

Jakmile dojde na první setkání a duet Rodolfa (Alex Haigh) a Mimì (Callie Gaston), víte, že se po zbytek večera můžete v klidu nechat unášet. Oba jsou po pěvecké stránce naprosto jistí, výšky zvládají bez sebemenšího náznaku námahy a chemie mezi nimi funguje na výbornou. Totéž lze říci o Marcellovi Sama Orama a Musettě Loreny Paz Nieto, ačkoli v jejich případě je ta chemie – zcela správně – spíše výbušného rázu. Toto ústřední kvarteto je na sebe skvěle napojené, přičemž každý dokáže plně využít své sólové momenty i citlivě pojit barvu svého hlasu s ostatními.

Režisérka Fiona Williams odvádí skvělou práci v udržení pohybu a vizuální dynamiky, aniž by interprety nutila do poloh, které by jim ztěžovaly zpěv. Její vlastní pěvecké vzdělání se zde projevuje v citlivé rovnováze mezi naturalismem a fyzickým pohodlím potřebným k předvedení této, sice známé, ale velmi náročné hudby. To bylo patrné zejména v závěru, kde se důraz na smrt hlavní hrdinky občas zvrhává v obecnou sentimentalitu vedlejších postav. Zde tomu tak nebylo – každý z aktérů sledoval svou vlastní dějovou linku až do konce, s dojemnými projevy náklonnosti, což jen posílilo pocit jejich sounáležitosti a společné snahy vytěžit z omezených životních šancí maximum.

Z menších rolí k sobě dobře pasovali Louis Hurst jako Schaunard a Matthew Thistleton coby Colline. Druhý jmenovaný vytěžil maximum ze svého krátkého loučení s kabátem, zatímco první našel širokou škálu výrazů jak v pijáckých scénách, tak u lůžka umírající Mimì. Společně zosobnili hlubší pravdu celého souboru: být „bohémem“ není o konkrétním místě, ale o kreativitě a vzdoru tváří v tvář chudobě a společenskému opovržení, což je téma, které se dnes zdá být až příliš aktuální.

Zvláštní uznání si zaslouží klavíristka a korepetitorka Laurie O’Brien. Je to nelehký úkol – být zpěvákům oporou v harmonii a zároveň se pokusit o barevnost a švih Pucciniho orchestrace. Klavír měl poněkud sušší zvuk, ale ona dokázala bravurně vykouzlit jak pestrost a vír kavárny Momus, tak křehkou atmosféru mrazivého bytu v zimě.

Mám pouze jednu výhradu, a tou je vyváženost zvuku. Jako recenzent jsem seděl v první řadě a slyšel tak plnou sílu hlasů způsobem, který diváci vzadu nemuseli pocítit. Nicméně v omezeném prostoru Sutton House by častější využití mezza voce výrazu spíše prospělo, než uškodilo – vtáhlo by diváky více do nitra postav, místo aby si pozornost vynucovalo hlasitostí. Jde především o otázku přizpůsobení se různým prostorům, což je při omezeném čase na zkoušky během turné vždy riziko.

Tato připomínka však nikterak nesnižuje kvalitu večera plného hudební vytříbenosti a obrovské energie. Tuto inscenaci na jejím turné vřele doporučuji – je v ní mnoho k obdivování, ať už na Bohému vyrážíte poprvé, nebo po padesáté. Největší opery jsou nekonečně tvárné a tato produkce má tu zásluhu, že díky aktuálnímu dramatickému pojetí překonává pocit přílišné známosti a oslovuje generaci mladých lidí, kterou sami zpěváci reprezentují.