RECENZE: Leopoldstadt, Wyndham's Theatre, Londýn ✭✭✭✭

Ray Rackham recenzuje novou hru Toma Stopparda Leopoldstadt, kterou právě uvádí londýnské divadlo Wyndham's Theatre.

Soubor inscenace Leopoldstadt. Foto: Marc Brenner Leopoldstadt

Wyndham's Theatre, Londýn

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Nejnovější a dost možná poslední hra Toma Stopparda LEOPOLDSTADT si zaslouží velký potlesk. Toho uznání je na ni možná až příliš, protože šedesátiletá cesta vídeňské rodiny Merzových pokrývá rozsáhlé období a představuje přes dvě desítky postav. Začínáme u vánočního stromku v roce 1899 a končíme v roce 1955, kdy tři přeživší postavy čelí poválečným odhalením holokaustu. Onen „nadbytek“ zde však přichází v podobě vítaného bohatství vjemů, které věrně odráží jak rozmáchlé časové rozpětí, tak důležitost obsažených témat.

Soubor inscenace Leopoldstadt. Foto: Marc Brenner

Koncepčně je LEOPOLDSTADT fascinující podívanou. Sledujeme Adriana Scarborougha a Faye Castelowovou jako Hermanna a Gretl Merzovy, předního vídeňského průmyslníka a jeho katolickou manželku, kteří se na přelomu století pokoušejí asimilovat do vídeňské smetánky. Na rozvětveném rodinném setkání padne termín „katolík židovského původu“, zatímco starší nebo ortodoxnější členové rodiny Merzových jen těžko chápou, jak někdo může být obojím zároveň (a u toho zdobí vánoční stromeček). O dvě desetiletí později se ocitáme uprostřed „bláznivých dvacátých let“. Ti, kteří byli v rozkvětu, šedivějí a stárnou, z dětí a bratranců Merzových jsou dospělí. Rakousko bylo zpustošeno první světovou válkou a šrámy, fyzické i duchovní, jsou jasně patrné na každém členovi rodiny. Vidina asimilace se nad nimi vznáší jako nevítaný příbuzný na obřadu Brit mila, kde se všichni sešli k oslavě. Přesto zůstávají nejdůležitějšími otázkami dne identita a sounáležitost. Právě zde dokáže Stoppardův břitký dialog říci mnohé, aniž by plýtval slovy. Pak zaslechneme řev stíhačky a dupot holínek a ocitáme se ve Vídni roku 1938, kdy hra i osudy všech postav naberou drásavý a tragický směr.

Caroline Gruberová a Clara Francisová. Foto: Marc Brenner

LEOPOLDSTADT patří k těm vzácným hrám, jejichž hodnota tkví v součtu jejich výrazných částí. Režisér Patrick Marber mistrně umožňuje scéně přeskakovat celá desetiletí při zachování naprosté srozumitelnosti a zvukový design Adama Corka je překvapivě děsivý a nesmírně dynamický. Hra je působivým divadelním i intelektuálním počinem, z něhož vyzařuje vznešenost a majestátnost, jakou byste od osmdesátníka Stopparda očekávali. Nejpůsobivější je v momentech, kdy postavy filozofují, spíše než aby debatovaly (nádherná je scéna, v níž skvěle obsazená Caroline Gruberová v roli babičky Emilie truchlí nad zapomenutými tvářemi v rodinném albu). Poté překračuje očekávané „stoppardismy“ a vrhá se do chaosu a hrůzy, když rodina Merzových čelí tragédii Křišťálové noci a událostem příštím.

Faye Castelowová a Adrian Scarborough. Foto: Marc Brenner

Scarborough a Castelowová stojí v čele působivého souboru postav, na kterých nám začne velmi záležet. Vztah mezi Evou (Alexis Zegermanová) a Ludwigem (Ed Stoppard) je v dřívějších scénách tak uvěřitelný, že publikum při premiéře zděšeně vydechlo, když na ně kalkulující a děsivý nacistický úředník (Mark Edel-Hunt) upřel svou pozornost. Je to proto, že jejich osud tušíme, i když si na sedadlech přejeme, aby to bylo jinak. Když po hrůzách 40. let zůstanou jen tři členové rodiny Merzových, prožíváme upřímný zármutek, protože se dozvídáme osudy těch, které jsme sledovali čtyřicet let: „Osvětim, sebevražda, Osvětim, pochod smrti, Osvětim, Osvětim, Osvětim“.

Mark Edel Hunt. Foto: Marc Brenner

Ačkoli hra není životopisná, prvky Stoppardova vlastního židovského původu jsou jasně vpleteny do témat a událostí, jichž jsme svědky. I když autor netvoří žádné prvoplánové alegorické paralely k dnešku, v pozadí nádherné, monumentální scény Richarda Hudsona je cítit moderní optika. Dílo často nastavuje zrcadlo problémům dnešního světa, aniž by se o to okatě snažilo, což je o to bolestnější. Přesto nikdy zcela neztrácí svůj humor. Během znamenitě pojatého závěru přežil hrůzy holokaustu pouze jeden ze tří zbývajících členů rodiny (další dva emigrovali do Británie a Ameriky). Ironie, že tito dva emigranti mají silnější židovský původ, mu neunikne: „Já jsem jen ze tří čtvrtin Žid, ty jsi hotová katastrofa“.

Tato hra ale žádnou katastrofou není. Je to jemně odstíněný, drásavě dojemný a důležitý kus divadla. Prosím, běžte se na něj podívat!

REZERVOVAT VSTUPENKY NA LEOPOLDSTADT