RECENZE: Living With The Lights On, Young Vic ✭✭✭✭✭

Living With The Lights On (Život s rozsvícenými světly)

Young Vic

17. března 2016

5 hvězdiček

Je nezpochybnitelnou pravdou, že nic divadlu nejde lépe, než zkoumání a parodování sebe sama. Inscenace Living With The Lights On, brutálně upřímná a spalujícím způsobem otevřená cesta Marka Lockyera od nadějného herce v Royal Shakespeare Company k naprostému zhroucení a následnému návratu k vyrovnanému životu, je mimořádným počinem. Je to zásadní příspěvek na divadelní scéně pro každého, do jehož života kdy zasáhlo duševní onemocnění. (Což se, mimochodem, týká nás všech.)

Show jednoho herce, a to zejména taková, která se točí kolem reflexe hercovy kariéry, by mohla snadno sklouznout k večeru plnému sebestředného narcismu. Mark nás však okamžitě odzbrojí: u dveří každého osobně pozdraví a přivítá nás ve studiu divadla Young Vic. Energický a vlídný Mark nás uklidňuje a opakuje, že máme nechat všechny divadelní konvence včetně „čtvrté stěny“ za sebou, protože on je tu prostě jen proto, aby vyprávěl příběh.

A co je to za příběh! Obklopen divadelními rekvizitami rozházenými po jevišti, splétá Mark nit svého života až do tohoto okamžiku. Přeskakuje od jedné živé a břitké charakterizace k další absurdně banální imitaci a nechává publikum v křečích smíchu lapat po dechu. Přesto dokáže bleskově otočit, zasadit ničivou emocionální ránu a odhalit křehkou zranitelnost muže na pokraji sil. Markův rozklad předznamenává příchod úlisného Američana, který se představí jako ďábel a vytrvale ho pronásleduje, čímž agresivně podkopává jeho vztahy s rodinou, přáteli, milenkami a nakonec i se samotnou realitou.

Markovo stále výstřednější chování se mění z lehkovážné nabubřelosti v nebezpečné bludy, zatímco okrádá a citově zraňuje ty, kteří se mu snaží pomoci. Žasl jsem nad jeho ochotou sdílet a zkoumat bolest a stud, které způsobil těm, kteří ho milovali. V sále je slyšet sténání diváků, když zrazuje a klame postavy, které před chvílí tak láskyplně popisoval. Nakonec ho po několika pokusech o sebevraždu, žhářství a pobytu v různých psychiatrických ústavech dovede jeho jednání až do vězení. Zde srdceryvně popisuje, jak se poprvé po letech cítil „v bezpečí“... „za metry cihel“.

Stejně tak obdivuhodná je jeho neochota odsuzovat zástupy lékařů a právníků, kteří mu prošli životem. Naopak, na konci hrdě prohlašuje, že je „zadostiučiněním“ pro celý systém, protože díky jejich tvrdé práci a úsilí se dokázal vrátit k normálnímu životu. Právě Lockyerovo kolísání mezi arogantním chlubením se slavnými jmény a pokornou vděčností dělá z tohoto kusu tak přitažlivou záležitost. Když vzpomíná na své klasické role, jeho verše se blýskají takovou silou a energií, že člověk zatouží vidět ho v plnohodnotné inscenaci.

Je patrné, jak moc se tato produkce pod jasným režijním vedením Ramina Graye vyvinula, ale kam se po tomto krátkém uvedení posune a jak se bude vyvíjet dál, je ve hvězdách. Materiál i herecký výkon si rozhodně zaslouží delší uvádění, ale v konečném důsledku je tento příběh platformou pro muže, aby mohl vyhnat své démony. Pokud bylo záměrem této inscenace znovu uvést Marka Lockyera do divadelní komunity, pak svůj úkol splnila na jedničku. Pokud však měla vyvolat diskusi o aktuálním tématu duševního zdraví, její dopad bude nepochybně mnohem hlubší.