RECENZE: Lord Dismiss Us, divadlo Above The Stag ✭✭✭✭

Julian Eaves přináší recenzi hry Lord Dismiss Us v divadle Above The Stag a nachází břitce napsanou komedii mravů, která v dnešní době rezonuje více než kdy jindy.

Lord Dismiss Us

Above The Stag

28. října 2017

4 hvězdy

Rezervujte níže

Ti z vás, kteří hledají důstojného nástupce Bennettových „History Boys“ nebo „Another Country“ Juliana Mitchella – tedy břitce napsanou, dějově sevřenou komedii mravů zasazenou do homoerotikou nabité atmosféry chlapecké internátní školy – už nemusí hledat dál: je přímo tady. Glenn Chandler si vzal za vzor lehce kempový stejnojmenný román Michaela Campbella, napsaný v době, kdy Wolfendenova zpráva doporučila částečnou dekriminalizaci homosexuality mezi dospělými muži v soukromí, a přetvořil jej v napínavou podívanou. Ta je doslova napěchovaná trefnými hláškami, skvělými dvojsmysly, občasnou písní či modlitbou i trochou amatérského divadla, to vše podbarvené hrozbou, sváděním, vinou, násilím, zradou a vykoupením skrze kreativitu. V úsporné, ale dynamické produkci na scéně tohoto komorního divadla režíruje Chandler svůj vlastní scénář – rozšířenou verzi verze uvedené letos v létě na Fringe v Edinburghu – s jistotou a velkým stylem.

V této inscenaci slouží život v katolické internátní škole jako metafora pro způsob, jakým se společnost snaží regulovat lidskou sexualitu. Nový ředitel Philip Crabtree (David Mullen, ztělesněná kaledonská kalvínská přísnost, ovšem pod pantoflem své manželky Cecilie v podání mrazivé Julie Teal připomínající lady Macbeth) přijíždí, aby vytrhl školu Weatherhill z její dekadentní letargie, vymýtil „zvrácenost“ a očistil instituci od jakékoli poskvrny. To velmi silně připomíná poválečné tažení za vymýcení „pohromy“ homosexuality z britské společnosti. Jeho nejbližším spojencem je upjatý prefekt Steele – Matthew McCallion v působivém profesionálním debutu. Nicméně i Steele začne couvat před bezohlednou posedlostí nového ředitele, zvláště když se hon na čarodějnice – jak už to bývá – vymkne kontrole.

Na scéně se objevuje i další nováček, Nicholas Allen (v podání Joea Bence), který přechází z Etonu na levnější školu zřejmě z finančních důvodů. Bence je se svými zkušenostmi radost sledovat; jeho bleskové reakce dělají z každého okamžiku na jevišti vzrušující zážitek. Přímým kontrastem je až k unylosti malátný, zdánlivě zženštilý mazák Terry Carleton (Joshua Oakes-Rogers), kterého z apatie vytrhne náhlá a ochromující fascinace Allenem. To odsouvá na vedlejší kolej – s drsnými následky – jeho bývalý objev Petera Naylora (Jonathan Blaydon si každou vteřinu své zběsilé hravosti vyloženě užívá). Učitelský sbor doplňuje empatický Eric Ashley (Lewis Allcock vytěžil maximum z této role „klidného oka uprostřed bouře“) a David Mullen ve své druhé, prudce odlišné roli reverenda Cyrila Starra. Je pozoruhodné, že pouhých sedm herců dokáže věrohodně zprostředkovat tak obrovský kus školního života, včetně školního představení pro radu guvernérů a studentské vzpoury.

Divákovi v tom pomáhá i scéna Davida Shieldse s elegantním, ale až tísnivě jednotvárným dubovým obložením, doplněným erby a orámovaným pseudogotickými dveřmi. Dozvídáme se, že škola stojí už 200 let, což nás vrací na počátek velkého obrození 18. století a připomíná, že hra je vlastně o stavu celého národa. Scénografie sice stále sází na lodní kufry, které byly jediným prvkem v Edinburghu, ale je otázkou, zda jsou v tomto komorním prostoru stále nezbytné v takovém počtu. Zbytek inscenace nyní působí mnohem naturalističtěji. Hra, která je produktem 60. let a jejich odmítání tradic, opakovaně poukazuje na to, že lidé se často ocitají ve společnosti, která naprosto nechápe, kým jsou. Jediným řešením je takovou společnost odmítnout a vydat se hledat něco lepšího. A přesně to se v tomto dramatu děje. V době, kdy se naše země zdá neschopná ujasnit si vlastní budoucnost, nemohla tato hra přijít v příhodnější čas.

Chandlerova společnost Boys of the Empire Productions odvedla při přípravě tohoto kusu skvělou práci a prokázala nám službu tím, že nám připomněla tohoto vtipného a inteligentního autora. Nezapomínejme, že společenská reforma, která začala Wolfendenovou zprávou, byla prosazena parlamentem navzdory často silnému odporu veřejnosti. Je to také aktuální připomínka toho, že suverenita by měla znamenat moudré vedení a snahu o zlepšení společnosti jako celku. Chandlerův styl je nesmírně obratný, zejména v tom, jak mistrně dokázal kondenzovat román do zhruba dvaceti krátkých scén s vynikajícím využitím divadelních technik při přechodech. I když se občas objeví slabší moment v tempu, hrou prostupuje neochvějný pocit, že vše směřuje k vyvrcholení, kdy mladí lidé objeví ducha vzpoury, shodí okovy represe a chopí se kontroly nad svými životy. Je to strhující a hřejivý moment. Síla tohoto lidského poselství neztratila ani po letech nic ze své důležitosti. Odvážné a chytré nastudování, za které si všichni zaslouží uznání.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA LORD DISMISS US