RECENZE: Mandy Gonzalez a Seth Rudetsky, streamovaný koncert ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje Mandy Gonzalez, která se po boku Setha Rudetského představila v nejnovějším díle online koncertní série The Seth Concert Series.

The Seth Concert Series: Mandy Gonzalez a Seth Rudetsky

Online živě v neděli 25. dubna, repríza v pondělí 26. dubna

Webové stránky Seth Concert

A tak tu máme další díl.  Tato série, která běží už měsíce, si na scéně virtuálního hudebního divadla vybudovala tak silnou pozici, že nyní dělá přesně to, co má divadlo dělat: nutí nás klást si otázky.  Víte, čím více tento pořad sleduji, tím více přemýšlím o motivech, které ho pohánějí.  Seth Rudetsky pořádá kabaretní talkshow už mnoho let, dávno před těmito „zvláštními časy“.  Vyvinul si určitý způsob, jak tyhle věci dělat s hosty, se kterými už často spolupracoval a někdy si s nimi vybudoval dlouhodobé vztahy. Po značnou dobu tento formát sloužil dobře: dokud má host v rukávu pár dobrých historek a dokáže během 90 minut něco „předvést“ s tímto broadwayským repertoárem, vše běží jako na drátkách.

A přesto.  Nakonec se vám do mysli vkradne trocha pochybností a – než se nadějete – tichý hlásek se ptá: „To je všechno?...“  Kola se točí ve stále se zmenšujících kruzích příliš známého a předvídatelného repertoáru, životopisy jednotlivých hostů se si začínají být stále více podobné a Seth působí dojmem, že si tak trochu neví rady s formátem, kterému nepoznatelně, ale postupně dochází dech.

Mandy Gonzalez měla docela zajímavé téma, když se pustila do vlastní verze „Dat-da-dah-dah-daaahh!“ z Hamiltona od Lin-Manuela Mirandy (píseň má možná jiný název, ale já ji budu vždy znát jen podle tohoto refrénu).  Revoluce?  Sociální kritika?  Píseň „Che Sera Sera“ (Jay Livingston a Ray Evans) dostala lahodné pomalé bluesové aranžmá a Gonzalez z ní vyloudila hrdelní, hluboce procítěné tóny.  To je přesně ten druh výkonu, který – v normálních časech – stačí k vytvoření naprosto strhujícího kabaretního čísla.

Nicméně, tyto časy mají k „normálu“ daleko.  Jeden skvělý výkon může střídat druhý, ale pokud písně tahají za opačné konce, mají tendenci oslabovat vzájemný efekt.  I když tuším, že hlavním impulsem pro přesun těchto show do online prostoru bylo uzavření divadel a míst pro (vnitřní) veřejnou zábavu kvůli koronaviru – s cílem nahradit to, co divákům v těchto oborech chybí: písně, zpěváky, lesk, drby či slávu – myslím, že tento cíl možná míjí jádro věci.  Není to hřích: jde o bezprecedentní situaci, na kterou nikdo nebyl připraven.  Máme právo dělat chyby.  Je třeba také říci, že Rudetsky je fenomenálně bystrý a inteligentní umělec, jehož rozbory výkonů různých umělců ve slavných muzikálových číslech jsou povinnou četbou pro každého milovníka tohoto žánru.  V této sérii se nám toho občas dostane, ale možná ho producenti odrazovali od toho, aby šel do „přílišných“ detailů?

Člověk může jen hádat.  Za mě osobně říkám, že tato stránka jeho uvažování mi chybí.  Ale ani to není to hlavní, co v těchto koncertech postrádám.  Ne.  Myslím, že po dlouhém zvažování to, co divákům při absenci hudebního divadla skutečně chybí, nejsou písně ani hvězdy, ale příběhy.  Chybí jim děj.  A formát této show vám nedává dostatečný vhled do oněch dějů, aby kompenzoval nedostatek divadelního zážitku.  Ne nadarmo byl jedním z nejúspěšnějších výstupů ten Jackie Hoffmanové: většinu písní v onom díle napsala ona sama a – panečku – když se to všechno naservíruje v kabaretu najednou, má to pořádný říz.

Skladba „In These Shoes“ od Kirsty MacCollové a Petea Glenistera sice otevřela okno do osvěžujícího nového teritoria.  Ale při jejím poslechu člověk zatoužil vidět ji v jiném kontextu, než jen v tom, co zrovna znamená pro interpretku, která ji zpívá.  Způsobů, jak toho docílit, by byla celá řada: před lety na ITV úspěšně fungoval formát „Song by Song by Sondheim“ u řady dalších textařů – originální přístup, který nás však dostal k srdci toho, o čem jejich materiál je.  Vzpomínky interpretů, i když mohou jiskřit vzrušením a nervozitou z živých vystoupení, málokdy jdou hlouběji.  A roztěkaná technika této show, která nechává zpěváka nastolit náladu, nevyhnutelně vede k pocitu značné „jednotvárnosti“ v tom, co nakonec předvedou.

Jak jinak si vysvětlit náhlý skok k písni Jima Steinmana „Total Eclipse of the Heart“ (hit Bonnie Tyler z 80. let, později včleněný do broadwayské show „Ples upírů“ z roku 1997)?  Ano, Gonzalez ji zpívá nádherně a Seth ji hraje velmi citlivě: ale proč tam je?  K čemu se vztahuje?  Pokud je jedinou odpovědí na tuto otázku „Gonzalez“, je jako postava dostatečně poutavá na to, aby nás udržela u obrazovek po celou dobu show?  Inu, v hudebně-dramatickém smyslu by odpověď zněla: „Ano, POKUD jde o dostatečně velkou sázku“.  O co tedy v této show jde?  Odpověď zní: o moc ne.  Ve skutečnosti se zdá, že tato vystoupení mají hlavně připomenout existenci herců a zpěváků, kteří prostě momentálně nejsou jinde na očích.  To je sice ušlechtilý cíl, ale nemusí to být nutně pevný základ pro budování dlouhé série koncertů.

Následovala skladba „Breathe“ z muzikálu In The Heights od Lin-Manuela Mirandy, která byla podána dostatečně půvabně, ale kdo ví cokoli o „příběhu“, který pomáhá vyprávět?  Nebo kdo je Lin-Manuel Miranda a co ho zajímá?  To jsou opět důležité otázky, kterým se show jako tato vyhýbá.  A začínají mi chybět.  Hodně.  Zvláště když i další podání „Defying Gravity“ (Stephen Schwartz, Wicked) zní sice krásně, ale přesto působí poněkud těžkopádně.  Pro fanoušky však byla „Born To Run“ od Bruce Springsteena strhujícím zážitkem, ale proč po ní hned následovala „Satisfied“ z Hamiltona?  Kdyby tak existoval nějaký způsob, jak by dramaturg (nebo režisér?) mohl celý program vytvarovat do ucelenějšího celku.  Skvělá umělkyně, jakou Mandy Gonzalez bezesporu je, si zaslouží to nejlepší.