RECENZE: Maria Friedman, Live at Zedel ✭✭✭✭✭

Maria Friedman

Live At Zedel

Úterý 2. května 2017

5 hvězdiček

Rezervujte zde

Po skončení tohoto koncertu ani tak neodcházíte, jako spíše odplouváte na vlně euforie.  Do konce prvního dějství obřího třiapůltýdenního angažmá v intimním kabaretním baru Crazy Coqs v Café Zedel nás tato královna britských zpívajících hereček (nebo hrajících zpěvaček) přenesla daleko od běžných starostí do opojných krajin těch nejmilejších snů a nejněžnějších okamžiků srdce i duše.  Maria Friedman je na takovou atmosféru zvyklá z newyorského Gallagher's, kde s přehledem zvládá i šestitýdenní šňůry: umělecký ředitel Crazy Coqs James Albrecht tedy vložil tuto novinku na londýnské adrese do těch nejlepších rukou.

První se však na pódiu objevil klavírista a aranžér Jason Carr, dlouholetý spolupracovník paní Friedmanové; jeho temperamentní předehra nasadila večeru brilantní tón a naladila nás na repertoár Bernsteina a Sondheima (včetně jejich spolupracovníků), který měl následovat.  A také že následoval.  Začali jsme elegantním newyorským propletencem „What More Do I Need?“ a „Love Me, Love My Town“: ačkoliv druhá jmenovaná není přímo o NYC, v tomto kontextu dokonale vystihla realitu života na Manhattanu – cílem celého večera bylo ukázat, jak hluboký obdiv ke kulturní metropoli USA nacházíme v dílech Lennyho a Steva.

Trocha uvolněného povídání s diváky a vtipné špičkování přes křídlo piana uvolnilo zaplněný sál a přeneslo nás do další z typických nálad Friedmanové: do hloubavého rozjímání.  Její hlasová kontrola v „Lonely Town“ byla naprosto delikátní, bez špetky zbytečného sentimentu (ten si prozíravě schovala pro závěr recitálu), a mimochodem udělala – nepochybně šťastnou náhodou – skvělou reklamu nadcházející inscenaci „On The Town“ v Open Air Theatre v Regent’s Parku.  Nicméně jevištní mistrovství této interpretky je takové, že nezůstala jen u toho: místo toho nám naservírovala neobyčejný mix písně „Another Hundred People“ z muzikálu „Company“, kde propojila svůj silný lyrismus s precizním sociálním panoramatem, čímž dodala oběma známým dílům novou energii.

V současné době také režíruje „Stepping Out“ (který se právě hraje ve West Endu) a brzy se dočká premiéry její nová hudební hra „Dusty“ (z pera Jonathana Harveyho). Maria Friedman je známá také svými brilantními masterclasses a schopností vyprávět příběhy skrze píseň (a občas i dialog, jak nám zde předvedla).  I u prosté „výčtové“ písně jako „A Hundred Ways To Lose A Man“ (z „Wonderful Town“, které bylo nedávno k vidění v Ye Olde Rose and Crowne) je v dané situaci víc, než se na první pohled zdá.  Ostatně, kdo jiný by dokázal spojit „I’m A Little Bit In Love“ ze stejné show s „In Buddy’s Eyes“ z diametrálně odlišných „Follies“ (dílo, které letos na podzim čeká tolik ohlašovaný návrat do National Theatre)?  Nebo kdo by je nechal plynule přejít v „I Have A Love“ z „West Side Story“?  Paní Friedmanová je vždy o krok napřed a jako talentovaná režisérka nás – coby své herce – nabádá, abychom zkusili přemýšlet a objevovat sami za sebe.

Musíme také smeknout před jejím úžasným technickým umem.  Když s odzbrojující lehkostí upozornila na technické nástrahy v písni „Getting Married Today“ (opět z „Company“), spustila naprosto bezchybnou interpretaci příběhu o zdráhavé nevěstě (včetně závoje) – s vřelým zásahem pana Carra v roli ženicha.  To sklidilo zasloužený potlesk a ovace publika.  Poté nás překvapila znovu, když nás naprosto tiše vtáhla do „Being Alive“ ze stejné show; pojala ji jako drobnou komorní skladbu, zcela odlišně od velkolepého stylu, v jakém se obvykle uvádí.  Když už nás měla úplně v hrsti, přišla na řadu Bernsteinova „So Pretty“ ve stylu Neda Rorema – jízlivý, leč křehký protestsong proti válce ve Vietnamu (který však neztrácí na aktuálnosti ani dnes, kdy po celém světě, včetně našich ulic, zuří nespočet konfliktů).

Pak jsme dostali šanci se znovu nadechnout u skvostné „Take Care Of This House“, písně, kterou u nás proslavila jiná velká britská zpívající herečka, Patricia Routledge.  A to nás dovedlo k moudré „Children Will Listen“, než se znovu přihlásil o slovo humor v „And I Can Cook“ (z „On The Town“).  Zatímco jsme se u ní smáli, sotva jsme postřehli, jak Jason Carr po špičkách přešel k vznešenému úvodu jednoho z největších čísel této hvězdy, „Losing My Mind“. Ta se nám zrodila přímo před očima v úplně novém světle; každá slabika a jemný harmonický posun dostaly nepřeberné množství nuancí a hloubky.  A vše završila nádhernou „Send In The Clowns“, plnou dospělého pochopení pro životní zklamání a frustrace i jejich tajemné, byť dráždivé krásy.

A nakonec, jak bylo slíbeno v úvodu, přišla ohromující verze „Somewhere“, kterou Carr nechal vyrůst z lehkého, jemného, až bezstarostného doprovodu, zatímco ji zpěvačka postupně gradovala až do intenzity v duchu Barbry Streisand, která by zaplnila celý stadion.  To sklidilo první standing ovation večera.  Pak, aby toho nebylo málo, přibyly další rekvizity – kožená čepice, policejní čepice, soudcovská paruka a psychoanalytické brýle – pro bleskový průlet skladbou „Officer Krupke“ i s masovým zapojením publika.  Výsledkem byl druhý standing ovation.  Což bylo skvělé, ale stále to nebylo všechno.  Úplně na závěr jsme se dočkali další krásné písně z „On The Town“: „We’ll Catch Up Some Other Time“.  Rozhodně ano, paní Friedmanová a pane Carre, doufám, že se brzy zase potkáme.

Hraje se do 20. května 2017

REZERVOVAT VSTUPENKY NA MARIA FRIEDMAN - LIVE AT ZEDEL