RECENZE: „Master Harold“...and the Boys, National Theatre Londýn ✭✭✭✭

Mark Ludmon recenzuje hru Athola Fugarda „Master Harold“... and the Boys v londýnském National Theatre.

Foto: Helen Murray „Master Harold“... and the Boys

Lyttelton Theatre, National Theatre, Londýn

Čtyři hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Athol Fugard popsal drama „Master Harold“... and the Boys jako svou nejosobnější hru, která slouží jako přiznání viny za incident z jeho dětství. Syrový portrét útlaku a pocitu nadřazenosti bělochů v Jihoafrické republice v éře apartheidu čerpá přímo z autorových zkušeností – i postava jménem Hally nese Fugardovu přezdívku z mládí. V precizním nastudování režiséra Roye Alexandera Weiseho se skvěle odkrývají nespravedlivé silové mechanismy v rozvrácené společnosti ovládané bělochy, přičemž celkovou pochmurnost vyvažuje jistý příslib naděje.

Představení, které běží v reálném čase bez přestávky 95 minut, se rozvíjí pozvolna. Odehrává se v čajovně v jihoafrickém Port Elizabeth v roce 1950, kterou scénografka Rajha Shakiry za přispění osvětlovačky Paule Constable vytvořila v úžasném detailu. Je sice den, ale venku prší a je šero, zatímco na velké střešní okno vytrvale bubnuje déšť. Dva černošští číšníci, Sam a mladší Willie, uklízejí a v dobré náladě probírají nadcházející soutěž ve společenském tanci, které se má Willie zúčastnit. Jejich hovor přeruší příchod Hallyho, dospívajícího syna majitelky, který si sem přišel napsat úkoly a poobědvat, zatímco čeká na rodiče.

Foto: Helen Murray

Zpočátku je dojemné sledovat Samovu téměř otcovskou lásku k chlapci, kterému byl přítelem po celé dětství. Hally je sice spratek a je bezohledný, ale jeho pubertální přešlapy lze zprvu přehlédnout díky lehkosti a nadšení, s nímž se Samem a Williem debatuje. Brzy však nahlédneme krutou realitu jejich vztahu, když se bílý mladík opakovaně snaží potvrdit svou sociální nadřazenost nad dvěma dospělými muži, nehledě na jejich laskavost a důstojnost. Hallyho otravné a sebestředné blábolení ovládá značnou část hry, ale skutečná síla kusu spočívá v šokujícím vyvrcholení, které v (převážně bělošském) publiku vyvolalo slyšitelné zděšení.

Foto: Helen Murray

Hra „Master Harold“... and the Boys byla poprvé uvedena v roce 1982, tedy ještě před koncem apartheidu v 90. letech, a její obraz rasistické společnosti pod nadvládou bílé menšiny je pochopitelně ponurý. Rozhovory Willieho a Sama o tanci – v Jihoafrické republice 50. let velmi populárním – však nabízejí symbolickou vizi idealizované alternativy. Svět, ve kterém se lidé, stejně jako v taneční soutěži, „nesrážejí“. Pod vedením choreografky Shelley Maxwell se jejich důstojný tanec stává dočasným lékem proti nespravedlivému zacházení, kterému jsou nuceni čelit.

Inscenaci pozvedají brilantní výkony Luciana Msamatiho a Hammeda Animashauna v rolích Sama a Willieho. Tato dvojice je nesmírně sympatická, i přes Willieho nevyzrálou misogynii, a jejich přátelství – opět připomínající vztah otce a syna – je vřelé a dojemné. Anson Boon skvěle zachytil Hallyho nesnesitelnost; Hally zde vystupuje jako často iritující vetřelec v zajímavějších životech obou mužů, jehož monology přehlušují jejich vlastní příběhy. Přestože éra apartheidu skončila, „Master Harold“... and the Boys zůstává nekompromisní sondou do systémového rasismu a sociální nespravedlnosti, která působí až příliš povědomě i dnes.

Uváděno do 17. prosince 2019