RECENZE: Midnight Your Time, online inscenace Donmar Warehouse ✭✭✭✭

Tim Hochstrasser recenzuje Dianu Quick v sólovém představení Midnight Your Time, které online uvádí londýnské divadlo Donmar Warehouse.

Midnight Your Time digitální scéna Donmar Warehouse

Online do 20. května 2020

Sledujte online Divadelní režiséři, náhle zbavení živých scén, museli začít usilovně přemýšlet, jak pro své diváky vytvořit nový obsah. Recyklace archivních záznamů dřívějších inscenací může být jen počáteční provizorní náplastí, která nabízí nostalgické vzpomínky nebo příležitost pro ty, jimž unikla premiéra, nahlédnout do jedinečných dramatických zážitků. Rozhodnutí Nicka Hytnera vrátit se ke dvěma sériím televizních monologů Alana Bennetta – Talking Heads – je nejznámějším příkladem současného trendu: vzít hry napsané pro jednu postavu, bez ohledu na původní médium, a uvést je online tak, aby přímo odrážely sdílenou izolaci herce i diváka.

Michael Longhurst se obrátil k půlhodinovému monologu, který si Diana Quick poprvé zahrála na jevišti v Edinburghu v roce 2010. Sledujeme sled krátkých videí na kameru, na která nikdy nepřichází odpověď. Před deseti lety byla technologie videozpráv ještě relativně neznámá, zatímco dnes tvoří samotné jádro naší každodenní komunikace. Co bylo tehdy novinkou, je dnes běžné, avšak o to naléhavěji se to pojí s našimi současnými okolnostmi. Je to chytrá volba materiálu, která nabízí přesně zkalibrovaný pohled do našeho nynějšího světa.

Začínáme pohledem na pracovní plochu Judy, která se chystá nahrát vzkaz své nepřítomné dceři Helen. Dozvídáme se, že Judy je právnička v penzi se dvěma dospělými dětmi, která se svým manželem žije v aktivním a blahobytném důchodu v severním Londýně. Jak tucet jejích zpráv plyne, postupně se dozvídáme více o jejím životě a zejména – vzhledem k chybějícím odpovědím – o jejím komplikovaném vztahu k dceři, která po hádce s matkou odešla žít a pracovat do Palestiny.

Adam Brace se nesnažil z této ženy udělat sympatickou postavu. Chybí jí sebereflexe, zejména co se týče míry její manipulativnosti a snahy o kontrolu, zatímco navenek působí opačně. Neochotě dcery s ní komunikovat lze rozhodně porozumět. Navíc máte pocit, že se i ostatní lidé v jejím okolí – ať už afghánský uprchlík pozvaný na večeři nebo sesazená předsedkyně ženské mírové ligy, jejíž vedení nedávno převzala – musí obrnit velkou trpělivostí. Ale to je, předpokládám, klíčem k dramatickému napětí monologů – máme privilegovaný pohled na mluvčí, který oni sami na sebe nikdy mít nemohou. Jejich výlučné vlastnictví média je vyváženo naším širším vhledem do jejich životů.

Obrysy této egocentrické a zaujaté postavy jsou však nezapomenutelně protkány bohatou texturou výkonu Diany Quick. Díky důmyslným změnám líčení, účesů a kostýmů vytváří ve svém vlastním domově různorodá prostředí a nálady, což přináší vizuální svěžest inscenaci, která by jinak mohla působit příliš staticky. Generuje také širokou paletu emocí, od počátečního domácího uspokojení až po hluboké beznadějné zoufalství a potlačovaný vztek, s nímž se v dnešní klaustrofobní atmosféře můžeme všichni ztotožnit. Ať už jde o přiopilé žadonění, úzkostné prosby nebo pokusy o „rozumnou“ domluvu s nepřítomnou dcerou, jasně vnímáme jak složitou ženu, která cítí, že se jí vlastní život a identita vytrácí pod rukama, tak matku, která si přeje navázat kontakt, ale postrádá k tomu vhled. Znalci práce Diany Quick, od slavné ságy Návrat na Brideshead až po současnost, rozpoznají tytéž kvality vyrovnané, chladné a prchavé elegance, kterou protnou nečekaně prudké emocionální výbuchy. Tyto drobné medailonky ve vás vzbudí přání, aby si zahrála Médeu nebo některou z hlavních rolí v Albeeho hrách.

I v rámci časových a prostorových omezení je produkční úroveň vysoká. Quick a Longhurst citlivě odhadli míru útlumu jevištních gest a pohybu, které jsou potřeba pro nejmenší z obrazovek; úhly kamery a světelné efekty jsou využity nápaditě, aniž by narušovaly iluzi, že sledujeme obraz z notebooku. Stejně jako v monologu od Bennetta je zde dosaženo dobré rovnováhy mezi realistickým vyprávěním a časovými posuny, které divákovi umožňují dostatečně pocítit vrstvy minulosti.

Snadno by mohlo jít o samolibou sondu do života privilegované smetánky z Islingtonu, ohraničenou večírky, charitou a okázalým signalizováním vlastních morálních hodnot. Ale díky hluboké empatii Diany Quick dostáváme mnohem víc. Ačkoliv se s dcerou nikdy nesetkáme, odcházíme s nuancovaným a nadčasovým portrétem frustrujícího vzájemného nepochopení a s tíživým pocitem, že obě osobnosti musely být vždy v rozporu a zůstanou v něm i nadále. Něco předurčeného a předznamenaného v cyklických tématech povyšuje tento výkon na skutečnou tragédii.