RECENZE: Mosquitoes, National Theatre ✭✭✭✭

Olivia Williamsová a Olivia Colmanová ve hře Mosquitoes. Foto: Brinkhoff Mogenberg

Mosquitoes

Dorfman Theatre, National Theatre

25. července 2017

Čtyři hvězdy

Rezervovat vstupenky

V nové hře Lucy Kirkwoodové s názvem Mosquitoes se objevuje celá řada metafor. Poté, co se ve svém fenomenálním díle Chimerica věnovala čínské kultuře a politice, používá nyní kontext částicové fyziky k vyprávění příběhu rodiny sužované ztrátou. Alice je fyzička pracující na Velkém hadronovém urychlovači v CERNu ve Švýcarsku, která se snaží sama vychovávat svého chytrého, ale citově labilního sedmnáctiletého syna poté, co její manžel před devíti lety po nervovém zhroucení náhle zmizel. K nim se připojuje Alicina nespoutaná sestra Jenny, která řeší své vlastní problémy, a jejich matka Karen, brilantní fyzička potýkající se s výzvami stáří.

Scéna ze hry Mosquitoes. Uprostřed – Paul Hilton. Foto: Brinkhoff Mogenberg

To vše je prokládáno lekcemi z částicové fyziky pro laiky, umocněnými neuvěřitelnými vizuálními efekty, které – podobně jako odbočky o biologii velryb v Bílé velrybě – poskytují neustálé paralely k postavám a jejich osudům. Dozvídáme se o rozpadu částic a zároveň sledujeme Karenino trápení nad úpadkem vlastního těla a mysli s přibývajícím věkem. Obě sestry i syn musí čelit zodpovědnosti za své činy stejným způsobem, jako se vědci musí vyrovnávat s dopady svých objevů, ať jsou jakkoli vzdálené. Úvahy o obtížnosti komunikace vědy neodborníkům velmi trefně odrážejí potíže, které mají postavy při sdělování svých osobních pocitů jedna druhé.

Pozadím příběhu je experiment v CERNu, který studuje srážku dvou protonů – což je trefná metafora pro setkání dvou velmi odlišných sester. Jedna je vědkyně a kvakerka, zatímco druhá je pověrčivá odpůrkyně očkování a ateistka, která věří, že „to, co cítím, je víc než fakt“. Tento experiment také vysvětluje název hry, který odkazuje na to, že se dva protony srazí s tak malým hlukem a rozruchem jako dva drobní komáři.

Olivia Colmanová a Joseph Quinn ve hře Mosquitoes. Foto: Brinkhoff Mogenberg

Všechny tyto myšlenky jsou ve hře štědře rozesety, ale občas působí na drama trochu naroubovaně a bez větší jemnosti. To však neubírá na skvělé zábavě, mimo jiné díky záplavě vtipných hlášek, které létají vzduchem jako – inu, protony. Především však hra ožívá díky vynikajícím hlavním výkonům, zejména Olivii Colmanové v roli Jenny – uzlíčku emocí, který se snaží najít cestu dál po srdceryvné ztrátě, za niž se cítí zodpovědná. Olivia Williamsová je neméně působivá jako její sestra, která se snaží vyjít se synem i sestrou, jimž nerozumí. Amanda Boxerová je břitce vtipná i dojemná v roli Karen, která nikdy neodpustila vědecké komunitě, že kvůli jejímu pohlaví přehlížela její převratné objevy. Joseph Quinn jako Alicin syn Luke přesně vystihuje úzkosti dospívání; nutí nás se smát jeho přehnaným kouskům, ale zároveň cítit bolest z jeho vlastní ztráty.

Paul Hilton je charismatický v roli vědce přednášejícího o fyzice, k čemuž mu dopomáhají vynalézavé efekty světelné designérky Paule Constableové a tvůrců videoprojekcí Finna Rosse a Iana Williama Gallowayho spolu s mrazivou zvukovou kulisou Paula Ardittiho. Scéna Katriny Lindsayové se odehrává pod obřím kulatým průhledným okulem, který na postavy shlíží, jako by je zkoumal pod mikroskopem. V precizní režii Rufuse Norrise hra Mosquitoes baví i poučuje, i když – použiji-li jednu z jejích metafor – jí chybí o něco silnější „štípanec“.

Uvádí se do 28. září 2017

VSTUPENKY NA MOSQUITOES