RECENZE: My Name Is Lucy Barton, Bridge Theatre ✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje Lauru Linney v inscenaci My Name Is Lucy Barton, kterou právě uvádí Bridge Theatre

Laura Linney v My Name Is Lucy Barton. Foto: Manuel Harlan My Name is Lucy Barton.

The Bridge Theatre.

7. června 2018

4 hvězdy

Rezervujte zde

Přiznám se, že novela Elizabeth Strout mi přišla poněkud útlá a nemohl jsem se zbavit pocitu, že mi v ní něco uniká. Lucy Barton v tomto textu, psaném víceméně jako monolog, ohlíží zpět do doby, kdy strávila osm týdnů v nemocnici kvůli komplikacím po rutinní operaci. Z okna má výhled na Chrysler Building na Manhattanu a nečekaná návštěva její matky – rodiče, s nímž je po pravdě řečeno těžké vyjít – v ní vyvolá vzpomínky na dětství prožité v chudobě a na týrání ze strany traumatizovaných rodičů. „Vyprávěj mi příběhy,“ prosí Lucy, nyní spisovatelka, a její matka ji poslechne – jsou to drby o obyvatelích jejich malého města Amgash. Nikdy však neprobírají události z Lucyina dětství; matka Lydia se tématu mistrně vyhýbá a Lucy se neodvažuje ji přímo konfrontovat. Je to kniha plná reflexí, kde jsou zásadní incidenty jen naznačeny nebo ponechány v pozadí, a právě kvůli tomu jsem měl pocit, že se těmto problémům dostatečně nevěnuje. Ale na druhou stranu – knihu mi tehdy nevyprávěla tak mistrovská a úžasná herečka, jakou je Laura Linney.

Laura Linney v My Name Is Lucy Barton. Foto: Manuel Harlan

Na téměř prázdném jevišti a ve velkém sále Linney dokonale ovládá prostor. Předvádí nuancovaný, nádherný a úžasně minimalistický výkon v roli plaché, tiché, ale odhodlané Lucy Barton – ženy nesmělých úsměvů, tichých slz, nevinnosti a něhy, které se podařilo odpoutat od domova i výchovy a žít život podle svého. Je tu však i druhá role: Lydia. Pouhým pohybem svetru, změnou intonace a výrazem rukou Linney dokonale ztělesňuje Lucyinu matku, aniž by kdy odhalila příliš ze svých pocitů, a v okamžiku krize odchází. To, co se v románu může zdát nejasné, získává díky tichu a prostoru mezi slovy ostré kontury; nevyřčené je v tomto představení prodchnuto hlubokým významem. Jsou chvíle, kdy některé události zůstávají stále tak trochu mimo dosah. Lucy žije v New Yorku během krize AIDS a její přítel Jeremy na tuto nemoc umírá; Laura se dívá do očí pacientovi s AIDS, zatímco na chodbě čeká na vyšetření. Jejího bratra v dětství otec vláčel po ulicích poté, co ho přistihl v ženských šatech, a nadával mu do „buzerantů“. Je tu zneužívání i trauma otce z válečných zážitků. Přesto se po devadesáti strhujících minutách vynořuje triumf „obyčejné“ ženy, která se drží svého života a jde slepě vpřed, ať to stojí, co to stojí – protože její život stojí za to žít podle vlastních pravidel.

Laura Linney v My Name Is Lucy Barton. Foto: Manuel Harlan

Samozřejmě to není úplná sólová jízda. Citlivá režie Richarda Eyrea nechává vyniknout výbornou adaptaci Rony Munro. Jednoduchá, leč účinná scéna Boba Crowleyho nás přenáší z New Yorku do Amgashe v dokonalém souladu s vytříbeným světelným designem Petera Mumforda, který provází Lauru Linney po jevišti.

V jádru je toto dílo o matkách a dcerách, o rodičích a dětech. O momentech, kdy voláte svou matku a ona vám odpovídá, i o tom, jak vy sami odpovídáte, když vás někdo nazve matkou. Laura Linney si podmanila celé hlediště a svěřila nám svůj příběh v jednom z nejlepších hereckých výkonů, které letos uvidíte. Vřele doporučujeme.

Hraje se do 23. června 2018

KOUPIT VSTUPENKY NA MY NAME IS LUCY BARTON