RECENZE: Nine Foot Nine, Bunker Theatre ✭✭

Sophie Adnitt recenzuje inscenaci Nine Foot Nine, kterou v divadle Bunker Theatre v rámci festivalu Breaking Out uvedl soubor Sleepless Theatre Company.

Alexandra James jako Cara ve hře Nine Foot Nine. Foto: Katie Edwards Nine Foot Nine

Bunker Theatre

2 hvězdičky

Rezervujte zde Inscenace Nine Foot Nine, která je součástí festivalu Breaking Out v divadle Bunker Theatre – programu určeného pro začínající divadelní soubory – si pokládá sice poněkud bláznivou, ale zajímavou otázku: co by se stalo, kdyby ženy po celém světě náhle dorostly do výšky bezmála tří metrů?

Mladý pár, Cara a Nate, se právě připravuje na narození svého prvního dítěte, když svět zasáhne nečekaná událost – všechny ženy začnou z nevysvětlitelných důvodů prudce růst a během několika dní mnohé z nich dosahují výšky devítí stop. Pro tyto „vyrostlice“, jak se jim začne říkat, jde o bolestivý a děsivý proces. Časem se však tento jev stává pro mladé ženy po celém světě nevyhnutelnou součástí života. Dospívající dívky se předhánějí, která vyroste dřív, chlubí se stříbřitými striemi (které si dokonce zdobí třpytkami) a po dokončení růstu pořádají oslavy – analogie k menstruaci je zde více než zřejmá. Ženy, které se náhle cítí fyzicky silnější než kdy dřív, začnou prosazovat společenské změny, jež se během příštích šestnácti let rychle uchytí a stanou se novým standardem. Cara, nyní čerstvá matka, opouští Nata i malou Sophii, aby se přidala k této nové politické revoluci, čímž způsobí rodinný rozkol, který potrvá dlouhá léta.

Paul O'Dea jako Nate ve hře Nine Foot Nine. Foto: Katie Edwards

Tato hodinová hra z dílny Sleepless Theatre Company má své světlé momenty, které se však bohužel nedaří udržet po celou dobu. Onen bizarní ústřední nápad se poněkud bije s pokusem o sociální poselství, které není nikdy zcela jasně formulováno. Frustrující je také absence jakéhokoli vysvětlení – nedozvíme se, proč ženy takto rostou (a proč zrovna teď), ani jak se z celého hnutí stala politická záležitost. Scénář typu „co by se stalo, kdyby“ je sice v základu zábavný, ale sám o sobě nestačí k tomu, aby utáhl celou divadelní hru.

Většina textu plyne vcelku přirozeně, ale až příliš často sklouzává k přílišné poetičnosti, což působí rušivě – lidé v běžném životě prostě takto nemluví. Jen to dál umocňuje dojem, že si hra není jistá tím, zda chce být realistickým dramatem, nebo fantasy. Tím trpí zejména druhá polovina představení, která ztrácí na soustředěnosti. Nine Foot Nine je paradoxně nejsilnější ve chvílích, kdy se věnuje praktickým stránkám běžného života. Vrcholem večera je série reklamních znělek na produkty určené pro „vysoké“ ženy, což trefně ukazuje, že bez ohledu na bizarnost jakéhokoli fenoménu si byznys vždycky najde cestu, jak na něm vydělat.

Natalie Kimmerling jako Sophie ve hře Nine Foot Nine. Foto: Katie Edwards

Alexandra James, Paul O’Dea a Natalie Kimmerling tvoří jako Cara, Nate a jejich dospívající dcera sympatické a milé trio, ale jsou příliš často limitováni přímočarou režií a scénářem, který je neustále vrací k hádkám, jež postupně ztrácejí svůj emocionální náboj. Objevují se zde náznaky zajímavých konceptů, například zmínka o oddělování „vysokých“ studentů od ostatních, jde však jen o letmé nápady, které nejsou nikdy pořádně rozvinuty.

Představení je doplněno titulky, což pomáhá divákovi orientovat se v časových skocích, nicméně technické nedostatky konkrétně při tomto představení příliš odváděly pozornost od samotné hry. Celkově jde o soubor solidních nápadů, které by však zasloužily důkladnější dopracování. Nine Foot Nine tak bohužel zůstává těsně pod vrcholem.

Uváděno do 7. července 2018

VSTUPENKY NA NINE FOOT NINE

Přečtěte si další recenze.